Help Me! ✔

1.díl

Seděl jsem hezky ve své malé knihovně a četl si nějakou velice nudnou knihu, kterou jsem musel přečíst, jelikož nám to zadala naše paní učitelka za domácí úkol. No...a já, jakožto pilný student, jsem se do toho hrnul se vší radostí, jen abych tu knihu měl přečtenou co nejdříve. Najednou do mého domu vtrhl ChanYeol. 

"Ahoj Baeku." posadil se naproti mě. 

Jen jsem bez zájmu kývl hlavou k němu jako pozdrav. 

"Co čteš?" vzal mi knihu a já se na něj zamračil. 

"Hej, máme to mít do školy." sebral jsem mu ji a četl dál. 

"BaekHyune...no tak..." cvrnkl mě prstem do čela. 

Pak ještě do špičky mého nosu, kde byly kulaté brýle se stříbrnými obroučky a pak si hrál s pramínkem mých vlasů. 

"Přestaň." zamumlal jsem a vstal. 

Knihu jsem měl v plánu odnést. ChanYeol si také stoupl a pozoroval mě. 

"Ty brýle bys neměl nosit. Absolutně ti nesluší." opřel se jedním ramenem o poličku, přeplněnou samými knížkami. 

"Zkus kontaktní čočky." navrhl a já vystoupal tři stupínky, abych mohl vrátit knihu. 

"Ne díky. Nemám zájem." odbyl jsem ho. 

"BaekHyune." vyjekl mé jméno a vrátil jsem se zase na zem. 

Byl u mě hrozně blízko. Nakláněl se ke mě. 

"Běž dál." odešel jsem ke stolku a sedl si na židli. 

"Proč ti to tak vadí? Vždyť to je normální." povzdychl si.

"Ne to není. Ani náhodou. A teď jdi. Musím si něco dodělat." chytil jsem ho za ramena a vyvedl ho ven z mého knihovny, z mého pokoje a a z mého domu. 

"Zítra je škola. Ne, že přijdeš pozdě." řekl jsem ještě před tím, než jsem zavřel dveře. 

Udělal jsem si ovocný čaj a lehl si na gauč. Pustil jsem si televizi. No...nic moc zajímavého, tak jsem to nechal na nějakém dokumentu. 

"Proč ty se vždycky musíš urazit sakra? Je to jen hra." zakřičel přes celý dům můj starší bratr. 

Zase tu byl s tím svým kamarádem ze skupiny. 

"Ahoj BaekHyunie." usmál se na mě a políbil mě na tvář. 

Nelíbilo se mi to, ale co jsem mohl dělat. 

"Ahoj KyungSoo. Můžeš už toho prosím nechat. Není mi to příjemné." řekl jsem mu opatrně. 

"A co když ne? Nic s tím neuděláš." usmál se a šel se svým stupidním kamarádem někam jinam. 

Jen jsem protočil oči v sloup a dál to neřešil. 

"BaekHyunie, my jdeme ven, tak zatím bráško." udělal mi Soo malý rozcuch a odešel ven. 

Ani jsem ho nepozdravil. Byl mi ukradený. Sice ho rád mám, ale tolik zase ne. 

***

Zase ta škola. Šel jsem pomalu do školy a také dřív. Vždy jsem se ráno stavoval za kluky na internát. Byli to mí přátelé. ChanYeol tam byl ubytovaný také. Vešel jsem do budovy a hned mířil k jejich pokoji. Ale než jsem stačil sáhnout na studenou kliku, dveře se sami otevřely. Stál v nich ChanYeol. Chvíli se na mě díval jako na boží zjevení, ale potom se usmál. 

"BaekHyunie...rád tě vidím." pohladil mě po tváři. 

"Ahoj." řekl jsem lhostejně a vešel dovnitř. 

"Ahoj Baekkie." objal mě hned Sehun, můj nejlepší kamarád. 

"Ahoj Hunnie." objetí jsem mu opětoval a ChanYeol se na mě smutně podíval. 

Kluci se začali bavit o holkách a hned se zeptali Chanyho, jaký jsem jeho ideální typ dívky. 

"Můj ideální typ je tady BaekHyunie." letmo se na mě podíval a kluci se podivili. 

"Chane, ty se nezdáš." zasmál se Suho a hned kluci vyhecovali Chana, aby mě políbil. 

I přes mé protesty to udělal. A ne jen jednou. Sebral jsem si pak všechny své věci a zdrhl mu do třídy. Jedině tam jsem v bezpečí. Kluci později přišli, ale ChanYeol nikde. Dost jsem divil. 

"Hej, Sehune...kde je Chan?" kývl jsem hlavou směrem k prázdnému místu vedle mě. 

On jen pokrčil rameny a já se tím dál přestal zajímat. 

Po škole zastavila ve svém červeném Ferrari nějaká dívka a podívala se na mě. 

"Byun BaekHyun?" zeptala se mě. 

Já pouze kývl. 

"Super. Jsem sestra ChanYeola. HyunA. Chan je velice nemocný a..." 

"Kde je?" nenechal jsem ji ani domluvit. 

"U sebe v pokoji, ale je..." 

"Promiň, už musím. Jo a...děkuji." zavolal jsem ještě a pak utekl co nejrychleji k ChanYeolovi domů. 

Cesta k němu mi trvala něco kolem dvaceti minut. Rychle jsem mu vtrhl do domu a běžel po schodech nahoru do jeho pokoje. 

"ChanYeole." našel jsem ho jak leží v posteli, jí jogurt, akorát bez lžičky a měl v uších sluchátka. 

"BaekHyunie...ty jsi přišel?" usmál se a já si sedl na jeho postel. 

"Jsi hodný." posadil se vedle mě a já zkameněl. 

"Dělal jsem si o tebe starosti." špitl jsem. 

"To jsi nemusel. BaekHyunie...jsi hodný." pohladil mě po tváři a trošku se ke mě naklonil. 

"Chane...já..." přiložil mi prst ke rtům. 

"Nic neříkej." špitl. 

"J-já jen....máš na horním rtu jogurt." ukázal jsem na jeho růžový horní ret. 

"A...co kdybychom ho ochutnali spolu?" v tom už přitiskl své rty na mé. 

Začal jimi pomalu pohybovat. Nepřidával jsem se. Nic jsem nedělal. 

"No tak...Baekkie...prosím..." zaškemral a já se k němu velice pomalu přidával. 

Po chvíli jsme se začali vášnivě a hladově líbat. Pokládal mě na postel a začal mi pomalu rozepínat košili. To jsem hned zbystřil a vystřelil do sedu. 

"Ne ChanYeole." začal jsem si košili zase zapínat. 

"Copak se děje?" zezadu mě objal. 

"Tohle nejde. Jsem muž. To i ty. A nechci to teď hned." ani jsem se mu nedokázal podívat do očí. 

"Ale...copak se mnou nejsi šťastný?" zoufale si prohrábl vlasy. 

"Jsem, ale...nechci s tebou hned skončit v posteli." obrátil jsem se k němu čelem. 

"Dobře. Chápu. Nebudu spěchat." usmál se na mě a políbil mě na čelo. 

"Děkuji." objal jsem ho opatrně. 

"Za málo." objal mě. 

U něj jsem se cítil opravdu v bezpečí. Nikdy jsem ho už nechtěl pustit.