Oppugno✔️ Complete

14.Kapitola

Hermiona

„No, tak já vás tu nechám a jdu zabavit celou naši partu slídilů," mrkla na mě Ginny a zvedla se. Následovala jsem ji a taky jsem se postavila.

„Opovaž se ji ještě jednou dohnat k slzám," pohrozila Dracovi a ten se samolibě zašklebil. Pak ale zvážněl.

„Jak si přeješ," řekl klidně a Ginny spokojeně odkráčela. Zůstali jsme jen my a trapné ticho.

„Já... Chtěla jsem se omluvit za to, co jsem řekla," začala jsem opatrně a on ode mě udělal pár kroků, aby si hned na to sedl ke stěně chodby.

„Nepřečetla sis ten pergamen celý," zabručel a podíval se na mě.

„Jo... no jo," zamumlala jsem a bez jeho svolení jsem si k němu přisedla.

„Ginny říkala, že si vypadal hrozně... ty tři dny, co jsem tě ignorovala," špitla jsem, když jsem se v tašce snažila najít onen pergamen.

„Tak holka je až moc všímavá," usmál se a já k němu zvedla hlavu. Ty chvíle, kdy se usmívá, jsou tak vzácné, že je chci vidět všechny.

„Jestli na mě budeš zírat dýl, okoukám se ti," řekl, ale nepodíval se na mě. Díval se ven z okna naproti. To, že se mi okouká, se nikdy nestane.

„Aby tě neubylo," zasmála jsem se a konečně našla ten kousek pergamenu, který jsem hledala.

„Hele, Hermiono, nemusíš to číst. Myslel jsem, že si na mě naštvaná kvůli tomu, co jsem ti řekl. Nemohl jsem spát a ani pořádně myslet," řekl zoufale a já si k němu sedla tak, abych na něj viděla. Seděli jsme v tureckém sedu naproti sobě ve studené chodbě, kudy nikdo nechodí, ale on se na mě stejně nepodíval.

„Draco, podívej se na mě," přikázala jsem mu a on ke mně otočil hlavu.

„Pamatuješ, co jsem ti řekla na těch schodech na Astronomickou věž? Řekla jsem, že mě nezajímá, kým jsi, ale to, co máš tady..." zopakovala jsem mu a zvedla se abych mu mohla schválně silně píchnout prstem do hrudníku. Trochu se zašklebil a chytl mě za ruku, čímž mi zabránil v tom abych si sedla zpět na svoje místo.

„Bojíš se mě?" zeptal se mě skoro neslyšně a zadíval se mi do očí. Ta šedá se mi teď vůbec nezdála tak chladná jako poslední roky. Jestli jsem se ho bála? Někdy možná, ale teď, když vím, že je to Smrtijed... ne, ani teď jsem se ho nebála. Kdyby mi chtěl ublížit, už dávno by to udělal.

„Tebe? Tebe se někdo bojí?" zasmála jsem se.

„Tak fajn," řekl se škodolibým úsměvem, zatáhl mě za ruku, kterou držel a během vteřiny jsem byla v jeho náruči. Omotal kolem mě svoje ruce a já cítila jeho dech ve vlasech a tlukot jeho srdce na zádech.

„Co jsi to udělal?" zeptala jsem se, ztuhlá tak, abych se ho co nejmíň dotýkala a on se zasmál.

„Já ti nevím, Grangerová, asi chvilková slabost," zamumlal, opřel si hlavu o zeď a já se na něj podívala.

„Chvilková slabost?" řekla jsem skepticky a on kolem mě utáhl svoje ruce.

„Jo, asi jo, přečti si ten pergamen, ať už to mám za sebou," vydechl a já sáhla do kapsy košile, kam jsem pergamen odložila. Musím říct, že fakt, že jsem byla v jeho náruči, mi to moc neulehčoval.

„Draco, proč jsem tady?" řekla jsem ještě, než jsem pergamen rozložila. Opravdu mě zajímal důvod, proč mě vězní ve své náruči, na svém klíně a hrudníku.

„Musíš mít ke všemu důvod, Hermiono?" řekl mi a sklonil hlavu, aby se na mě podíval.

„No jo, to jsem já," zasmála jsem se, ale v tu chvíli mi moc do smíchu nebylo. Jeho oči se do mě vpalovaly a já cítila mravenčení po celém těle.

„Fajn, vykašli se na pergamen. Jeden důvod ti dám," řekl rozhodně, zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a sklonil se ke mně.

„Co to děláš?" vysoukala jsem ze sebe pod tíhou jeho bouřkového pohledu a on mě pohladil po tváři.

„Chystám se udělat možná velkou hloupost," zašeptal a jeho oči se odpoutaly od těch mých, aby se přesunuly na mé rty. Zalapala jsem po dechu a v tu chvíli mě políbil. Jeho ruce se kolem mě silněji utáhly a já se po chvíli přistihla při tom, že mu svírám kus košile na hrudníku v dlani. Ten pocit, který se mi rozlil po těle, začínající v mém břiše a končící bůh ví kde, byl tak silný, že kdybych stála, neudržela bych se na nohou.

Pak, když se odtáhl, jsem skoro nespokojeně zabručela a pomalu jsem otevřela oči.

„Stačí ti tohle jako důvod toho všeho?" zeptal se a pohladil mě po tváři, které teď měli nepochybně rudou barvu. Políbil mě, Draco Malfoy mě políbil!

„Vůbec nevím, o čem jsme se předtím bavili," zamumlala jsem zahanbeně a začala jsem si hrát s rukávem jeho košile. Až když se mi ji podařilo trochu vyhrnout, jsem si všimla, která ruka to je. Ztuhla jsem, když jsem uviděla kus jeho černé kůže, a on si rukáv sám vrátil na správné místo.

„Dá se to nějak změnit?" zašeptala jsem a opřela se o jeho rameno.

„Nevím, možná jo a možná ne. Severus mi říkal, ať si promluvím s Brumbálem."

„A promluvíš si s ním?" zvedla jsem hlavu a on mě políbil na čelo.

„Ty přeci víš, že jím nechci být, upsal bych se klidně ďáblu, aby mě toho zbavil. Navíc... navíc po mě chce abych Brumbála zabil."

Ta poslední slova sotva slyšitelně zamumlal a já se v ten okamžik narovnala.

„Cože po tobě chce?!" vykřikla jsem a postavila se. Následoval mě a chytl mě za ruku, jako kdybych snad chtěla utéct.

„Hermiono, klid," promluvil a strhl si mě do náruče. Ochotně jsem se jím nechala obejmout a vydechovala jeho vůni.

„Radši zemřu, než abych ho zabil," zašeptal mi do vlasů a já k němu vzhlédla.

„Nechci, abys umřel.''

„To ani já,"řekl ještě, než mě znovu políbil.