30 days

Den osmnáctý

Už popáté jsem si ještě poněkud trpělivě zapletla vlasy na stranu a sepnula je sponkou. Potom jsem popadla zbytek vlasů, které jsem stáhla do gumičky a zatočila je do velkého drdolu na mém temeni. Celkový účes jsem ještě připevnila na místo pinetkami a pak už jsem si jen vydechla a spustila své ruce podél mého těla, abych jim dopřála zasloužený odpočinek. Nastavila jsem svůj obličej před zrcadlo a s mírným napětím otevřela jedno oko. Potom i to druhé.

Chvíli jsem se zaraženě dívala na svůj odraz v zrcadle, ale po chvilce se osobě v zrcadle na tváři roztáhl široký úsměv. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale po dvouhodinové práci s mými vlasy jsem konečně byla spokojená s výsledkem. S nadšením jsem vyšla z koupelny a vtrhla do mého pokoje. S trochu větším klidem jsem přešla k mojí posteli na levé straně pokoje a prohlédla si černé jednoduché šaty rozložené na mé posteli. Předek šatů tvořil vršek s krátkými rukávy, který byl v pase rozdělen a splýval v áčkovou sukni. Zadní část šatů však byla tvořena dvěma páry pásů stejné látky, které se křížily a vytvářely tak na zádech zajímavý vzor.

Popadla jsem šaty a opatrně jsem se snažila je navléct přes hlavu tak, aby se mi můj pracný účes nerozdělal. To se mi však úplně nepovedlo a několik neposedných pramínků i tak vyklouzlo. Zastrčila jsem je zpátky na místo a vydala se k velkému zrcadlu v chodbě. Jakmile jsem spatřila svůj odraz v zrcadle, tak se překvapivě v mojí hlavě neobjevily žádné kritické myšlenky ani poznámky. Sebekritika se najednou úplně vytratila a můj mozek zaplavil příjemný fakt.

Dneska mi to to sluší. Vypadám krásně.

Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by měl sklony k egoismu nebo narcismu a ani teď nemám. Jen prostě dneska přišla ta chvíle, kdy jsem se mohla cítit krásná. Na jeden večer.

Když naše třída poprvé přišla s přihláškami do tanečních, tak jsem ani nepřemýšlela o tom, že bych do něčeho takového šla. Jenže časem se konverzace na tohle téma stáčela stále víc a víc a já se tomu nemohla ubránit a taky jsem o tom začala přemýšlet. A pak to přišlo najednou a odnikud. Našla jsem si partnera do tanečních a došla jsem až do bodu, kdy jsem podávala přihlášku na taneční kurz B a ani jsem nevěděla jak k tomu došlo.

A dneska, tady a teď to najednou bylo tady. Stála jsem na podpatkách v nádherných botách a cítila jsem se krásně. A v následujících dvou hodinách jsem měla tančit na parketu s lidmi, které neznám, tance které neumím.

Vyšla jsem z bytu a rozloučila se s taťkou, který mi popřál hodně štěstí. Usmála jsem se a nechala klapot svých podpatků znít spolu s mou chůzí, zatímco jsem mířila na autobusovou zastávku.

Bylo pochopitelné, že jsem z toho všeho byla nervozní, k čemuž mi napomohli i náhodní kolemjdoucí, jejichž pohledy setrvávaly na mé tváři déle než bylo potřeba. Snažila jsem se nevnímat osoby okolo mě a soustředila jsem se jen na to, abych zůstala v klidu.

Došla jsem až na místo setkání, které se nacházelo kousek od tanečního centra a moc mě nepotěšilo, když jsem zjistila, že jsem přišla první. Začala jsem přecházet v kruzích a dovolila si sledovat osoby kolem sebe. Potkala jsem studenty, kteří se vraceli domů po celém dni strávenými s kamarády a napadlo mě, že se pro jednou necítím jako jedna z nich. Jako kdybych teď přešla do úplně jiného světa plného šatů a obleků.

Ještě chvíli jsem chodila dokola, když se za mými zády ozval zvučný hlas, ale i přestože jsem znala jeho majitele, tak jsem nemohla zabránit mírnému šoku, který mě vytrhl z mého přemýšlení.

"Taky taneční?" Ozval se Kuba, kluk, kterého jsem jen povrchně znala ze základní školy.

Přikývla jsem a ukázala jsem na své oblečení. "Jak jinak. Taky jdeš do béčka?" Zeptala jsem se, i když odpověď mi byla předem jasná. Skupina A začala tančit už před dvěma hodinami, takže nemohl jít nikam jinam.