Uvězněni lavinou

Sněžné bouře

A najednou je všude kolem vás bílo. Vidíte sotva metr před sebe, vítr vám bičuje tváře, celé tělo máte promrzlé až na kost a prsty už alespoň 2 hodiny vůbec necítíte. Nevíte, kde vlastně jste a kudy se dostanete domů. Jenže je tu ještě něco horšího. Nevíte totiž ani to, jestli vůbec někdy ještě uvidíte svůj domov. Že se vám to stát nemůže? Nenechte se zmýlit, to jsem si ráno myslela taky. Vypadalo to jako neškodný výlet s přátely. Jenže hory jsou zrádné a neznají lítost ani slitování. A i když to ještě před čtyřmi hodinami vypadalo jako nádherný den, tak se to změnilo v boj o život. A to doslova. 

Jsem ráda, že jsem si vzala jeden svetr na víc a naprosto nechápu, jak jsem o něm mohla ráno pochybovat. Při představě, že bych ho nechala doma a teď bych tu bojovala jen v tričku, slabém svetříku a lehké bundě mě dost děsí. Jenže abych byla dostatečně v teple, tak bych potřebovala podobných svetrů alespoň deset. Vítr sílí a já už nemůžu, ale musím jít dál. Teď už musím, jiná možnost tu není. Od nejbližší vesnice nás dělí ještě čtyři kilometry. Za normálních okolností by to znamenalo, že budu za necelou hodinu v teple a bezpečí. Ale jak dlouho mi to potrvá, když se až po kolena bořím sněhem a nevidím na krok? Nevím, jak jsou na tom mí přátelé. Už alespoň půl hodiny nikdo z nás nepromluvil. Vítr nám to ani neumožňuje, stejně bychom se neslyšeli. Dívám se, jestli se někdo neztratil. Jenny jde jen kousek ode mě, Erick hned za ní a Mike jde taky za námi. Ale kde je Ben?

 AU! Podvrtl se mi kotník a spadla jsem do závěje. Hrozně to bolí, v tomhle stavu ujdu sotva pár metrů. "Mio? Nestalo se ti nic?" ptá se mě Erick, který si všiml, že jsem upadla. "Asi jo. Nemůžu se ani postavit, mám zraněný kotník." "Myslíš si, že to zvládneš?" ptá se mě opatrně, ale myslím, že odpověď už zná. "Čím déle tu budeš sedět, tím více promrzneš. Musíme něco udělat." Už nás dochází Mike. "Vezmu ji do náruče, můžeme se s Erickem a Benem střídat, ale pochybuji, že to zvládneme celé dvě hodiny. Neměli bychom zavolat horskou službu?" Zní to jako dobrý nápad, ale moje nadšení opadne hned, jak si uvědomím, že sotva slyším své kamarády. I kdyby mobily stále fungovaly a byl tu dostatečný signál, o čemž pochybuji, tak by nám záchranáři vůbec nerozuměli. A stejně ani nikdo z nás netuší, kde přesně jsme. Mike mi podává ruku a já se pokouším vstát. Je to jako kdyby mi měla noha každou chvíli upadnout.

 "Podívejte se!" křičí na nás Jenny a zběsile ukazuje na něco velkého, co stojí asi dvacet metrů od nás. Co by to mohlo být? Je to rozhodně mohutné a vyšší než člověk, nic víc ale z dálky nevidím. Napadá mě, že by to mohlo být nějaké velké zvíře, třeba medvěd. Snažím se tu myšlenku zahnat pryč. Zápas s medvědem, to by byl jen další důvod, proč dnešek považovat za nejhorší den mého života. "Co si myslíte, že to je?" ptám se ostatních. "Nemůže to být medvěd, že ne?" přidá se Mike. "Může, ale není. Vypadá to spíš na nějakou chatrč," odpovídá Jenny. Chatrč? To by se nám docela hodilo. Nemám se jak dostat domů. Nést mě dvě hodiny v této vánici? To nejde. To by byl nadlidský úkol. Nikdo to neřekne nahlas, ale všichni to moc dobře víme. Nezvládneme to. Kdyby tu však opravdu stála chata, ve které bych mohla počkat, než se počasí trochu uklidní, tak by byla naše komplikovaná situace rychle vyřešená. "Musíme tam jít!" říkám ostatním. "Nevíme, co to je, Mio. Mohlo by to být riskantní." říká Mike a já na něm vidím, že není tak sebejistý jako obvykle. V jeho tváři je téměř vidět, že má strach.  "A co chceš jako dělat? Do vesnice je to moc daleko! V těhlech podmínkách mě unesete sotva pár metrů. Můžeme tu taky zemřít, víš?! Došlo ti to vůbec?" Dochází mi pravdivost mých slov. "Nerada to přiznávám, ale úkryt je naše jediná šance," přidává se ke mně Jenny. "Mně se to nějak nezdá. Celý den putujeme a nenarazíme na jediný dům a teď, když se zraníš, tak se tady najednou objeví chata. To vám to nepřijde ani trochu divný?" stojí si na svém Mike. Tuším, že nás uvnitř nepřivítá nikdo s otevřenou náručí, ale co jiného můžeme udělat? Všichni se podíváme na Ericka, vysokého, blonďatého chlapce, který má v naší partě trochu vůdčí roli. Je mu 19 a je ze všech nejstarší. Dlouhou chvíli přemýšlí. Zvažuje možnosti, i když jich moc nemáme. Pak konečně promluví: "Holky mají pravdu. Jdeme se tam podívat, ale mám takový pocit, že bude stejně zamčeno." A tak mlčky vyrazíme. Ale pořád je tu jedna otázka: Kde je Ben?