Nezapomeň své jméno... // Larry

Nezapomeň své jméno...

Ahoj, jsem Louis a povím vám svůj příběh. Narodil jsem se v Československu v roce 1930. Tatínek, maminka a já jsme byli Židé. Bydleli jsme v malém domečku a žilo se nám velmi dobře. Proč mluvím v minulém čase? Protože už nebydlím v Československu a protože moji rodiče už nejsou naživu. Zemřeli v koncentračním táboře za 2. světové války. Důvodem, proč jsem já přežil, není náhoda ale štěstí. Zachránil mě sir Nicholas Winton.

Když mi bylo tolik, abych mohl chodit do školy, slýchával jsem často doma z rádia nepříjemný hlas nějakého pána. Neustále křičel a já mu vůbec nerozuměl. Tatínek mi řekl, že se jmenuje Adolf Hitler a žije v Německu, které sousedí s naší krásnou zemí. Čím víc čas běžel, tím častěji maminka plakala a tatínek byl pořád vážný a úplně se přestal smát.

Jednoho dne před létem roku 1939 mi rodiče řekli, že pojedu na prázdniny do jedné vzdálené země Anglie. Zvláštní na tom bylo, že pojedu úplně sám a rodiče nevěděli, jak dlouho tam zůstanu. Věděl jsem, že se mi bude stýskat, ale souhlasil jsem.

Nadešel den odjezdu. Rodiče mě vzali na nádraží, kde bylo spoustu jiných dětí se svými rodiči. Všichni dospělí plakali stejně tak, jako moje rodiče. Pověsili mi na krk šňůrku s papírkem, kde bylo nějaké číslo, se slovy, že si to nesmím sundat do té doby, než si mě tam někdo vyzvedne. Potom mě neustále objímali. Vedle nás stáli nějací rodiče se zelenookým chlapcem, který mohl být tak o 2 roky mladší. Jeho maminka byla hodně zvláštní. Pořád opakovala: "Harry, nezapomeň své jméno. Harry, nezapomeň své jméno." Nastal čas odjezdu. Dostal jsem do ruky kufřík, naposledy jsem zamával rodičům a nastoupil jsem do vlaku. To bylo naposled, co jsem viděl svoje rodiče. Vedle mě si sedl ten zelenooký chlapec Harry. Vlak se rozjel a on se dal do pláče. Vůbec se mi ho nedařilo utišit. Nakonec mi po dlouhé době usnul na klíně a já ho hladil v jeho kudrnatých vlasech. V tu dobu se u mě zrodila myšlenka, že ho musím pořád chránit. A to se taky stalo. Po příjezdu do Anglie se nás obou ujala starší velmi milá paní a odvedla se nás k sobě domů. Od té doby jsem se o svého nového bratra staral, jak nejlépe jsem dovedl a nikdy jsem ho nenechal zapomenout jeho jméno.

Konec