Samotářka

Moje volba

Když víte, že umřete změní to váš pohled na svět. Někteří chtějí udělat tolik věcí než je čas dožene či jen strávit zbývající dny, hodiny či jen minuty se svými blízkými, ale tohle nebyl můj případ. Sice jsem přemýšlela nad tím, jaké to bude konečně zemřít, ale to bylo vše. Navíc mě Richard izoloval v mém pokoji, aby mě měl pod kontrolou a ujistil se zda stále žiji, takže vyplnění zbytku mého života bylo značně omezené.

Tohle všechno mělo jen jednu jedinou výhodu. Soukromí. Pomáhala jsem Keiře s Anitou, jak se vyrovnat se svými schopnostmi pomocí komunikace, kterou nám Tim zařizoval. Taky jsem Keiru naučila s Timem pracovat, aby ho mohla plně využívat až já nebudu moct.

Jenže tohle vše jsem teď nechtěla řešit. Chtěla jsem relaxovat a zapomenout na vše co se okolo mě dělo. Právě proto jsem odpočívala ve své velké vaně a upíjela krev ze sklenice na víno. Byla ironie pít krev právě z takovéhle sklenice, ale chtěla jsem se cítit přirozeně a taky jsem se tak cítila. Příjemnou a uklidňující atmosféru taky doplňovaly svíčky, které byly rozmístěné buď na okraji vany či po zbytku koupelny ve skleněných nádobách. Taky jsem si nezapomněla pustit klasickou hudbu, jejíž melodie mě vracela zpátky do starých časů, kdy žili velikáni jako Mozart, Bach či Dvořák. To bývaly časy.

Nadechla jsem se vůně, kterou svíčky uvolňovaly zatímco hořely a zavřela oči. Milovala jsem tu atmosféru, která mě úplně uvolnila a užívala si ji, dokud se na dveře od mého pokoje neozvalo zaklepání.

„Neee," zasténala jsem. Nevadila mi cizí společnost, kterou poslední dobou tvořila jen část lidí. Adrian či Niky mi sem nosili jídlo nebo cokoliv jiného co jsem potřebovala a někdy se tu stavil i Richard nebo Abby či Jacob. Nevadilo mi to, ale vadilo mi, když mě někdo vyrušoval během mého odpočinku, obzvlášť když chci doplnit svou energii, která mě pomalu opouštěla společně s mou magií.

„Corny," ozval se pokojem Jacobův hlas.

„V koupelně!" zakřičela jsem na něj a ujistila se, že pěna ještě nevyprchala. Sice už mě nahou viděl, ale chtěla jsem s ním zůstat už pouze v přátelském stavu.

„Tak vylez ven. Mám tu Portlanské červené ročník dvatisíce. Krásný ročník na to, že už je sto let staré." Protočila jsem oči. On věděl, jak mě přemluvit. Pro vína jsem měla vždycky slabost. Možná to bylo tím, že mě navracela zpátky do doby, kdy jsem ještě žila mezi šlechtou. Bylo zajímavé, jak se postupem času zlepšovala jeho výroba až do dnešní podoby, kdy jeho chuť byla opravdu obdivuhodná.

Vylezla jsem z vany a omotala okolo svého těla ručník. Když jsem se ujistila, že drží na svém místě, vyšla jsem ze zapařené koupelny přímo do pokoje,kde Jackob ležérně seděl na pohovce se skleničkou v ruce a upíjel z í víno.

„Myslela jsem, že aspoň počkáš na mě," vytkla jsem mu a přešla k baru,kde byla láhev s vínem a hned vedle ní vysoká sklenička.

„Měla jsi být rychlejší." Jack se odmlčel,když si uvědomil co vlastně řekl. Všichni okolo mě chodili po špičkách, když došlo na moje upíří schopnosti či ty magické. Snažili se o tom nemluvit, aby mě ušetřili trápení a strachu z blížící se smrti, ale někdy si to neuvědomili a prostě se o tom zmínili.

Dělala jsem jakože nic neřekl a nalila si víno do skleničky.

„O rychlosti to není, ale o tom, že se nechceš dělit," poškádlila jsem ho, abych odlehčila situaci. Přešla jsem k Jacobovi a posadila se do křesla. Rozpustila jsem si vlasy a nechala je spadnout na záda. Jacob se ušklíbl a napil se vína.