Christmas Lights

New York - město Vánoc

(P.A. Některé části vám budou připadat možná jak z nějakého vánočního filmu, ale budu se tu hlavně snažit pochytit tu atmosféru v New Yorku).

Mellisa

,, Děkuju vám." usmála jsem se na prodavače, který mi podával moje kafe. ,, Jsou to 2$." řekl a já mu je podala. ,, Děkuju, na shledanou." usmál se. ,,Na shledanou." úsměv jsem mu oplatila a se svou kávou jsem opustila Starbucks.
Hned, jak jsem vyšla ven ovála mě zima. Svou šálu jsem si obmotala víc kolem krku a nasadila si rukavice. Sněhové vločky dopadli na můj kabát a čepici. Šla jsem dlouhou vyzdobenou ulicí. Všude bylo strašně moc lidí. Všichni sháněli dárky na Vánoce, měli plné ruce tašek. Tenhle svět se nikdy nezastaví - pomyslela jsem si. Odpila jsem si kávy, která mě aspoň trochu zahřála.

Mohla bych se vám představit. Jsem Mellisa. Je mi 19 let a žiju ve městě přezdívaném město Vánoc - New York. Na jaře jsem vystudovala školu. Teď pracuji v jedné restauraci. Rodiče jsem nikdy neviděla. Do 18 let jsem žila v dětském domově. Teď jsem se konečně osamostatnila a žiju v malém bytě kousek od Central Parku. V dětském domově jsem Vánoce slavila spolu s ostatními, ale teď už ne. Nekupuju si dárky. Proč bych taky měla? Možná si říkáte, že jsem divná, ale já tohle už neberu jako Vánoce, když nejsem s rodinou, kterou ani nemám. Nemám ani kamarády. Bavím se jen s lidma v restauraci. Několikrát jsem se snažila najít své pravé rodiče, ale nepodařilo se mi to.

Po několika minutách jsem stála před budovou, kde bydlím. Je to poměrně vysoká budova. Má 45 pater. Já bydlím ve 23. Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Nastopila jsem do výtahu a stlačila číslo 23. Výtah se rozjel nahoru a já počkala až se zase otevřou dveře.

Dorazila jsem na své poschodí. Kromě mého bytu jsou tu ještě dva další. Bydli tu nějaká starší paní a jeden manželský pár.

Odemkla jsem své dveře a vešla dovnitř. Bylo tu příjemné teplo. Sundala jsem si čepici, rukavice a kabát. Následně na to boty. Zůstala jsem v černých legínách a červeném svetru. Z chodby jsem přešla do kuchyně, která je spojena z obývákem. Vlastně je to tady jediný pokoj, který tu je. Pak ještě koupelna a záchod. Asi si říkáte, kde spím. Na sedačce. Tu vždycky rozložím. Nějak mi nevadí, že je ten být tak malý. Opticky jeho velikost zvětšuje velké francouzské okno. Je odtud vidět na celý osvětlený New York. Někdy u okna sedávám s hrnek čaje v ruce a pozoruju město.

V bytě nemám ani vánoční stromeček. Teda zatím. Ten jediný si na Vánoce koupím. Jinak nic víc. Vždycky ho ozdobím bílýma baňkama a dám na něj žárovičky. Stromek půjdu koupit zítra. Říkala jsem si, že je ještě čas, dneska je teprve 1. prosince.

Přešla jsem k lince a do konvice dala ohřát vodu. Z ledničky jsem si vytáhla můj zbylý oběd. Dneska jsem nebyla v restauraci, takže jsem si vařila něco jednoduchého doma. Dala jsem to ohřát do mikrovlné trouby. Z linky jsem si vytáhla hrníček a dala do něj sáček ovocného čaje. Celé jsem to zalila horkou vodou z konvice. Jídlo jsem vyndala z mikrovlnky a talířek s hrníčkem jsem postavila na stůl. Sedla jsem si na židli a pustila se do jídla. V bytě bylo hrobové ticho. Trochu mě to znervózňovalo, ale jinak jsem na to byla zvyklá.

Když jsem dojedla sedla jsem si na sedačku a pustila si televizi. Všude byly vánoční filmy, ale na to já jsem se dívat nechtěla. Teď to možná vyznělo, že nemám ráda Vánoce, ale já je ráda mám. Jen mi vadí, že je musím trávit sama. Konečně jsem narazila na nějaký normální film. Byla jsem ale unavená, a tak jsem zhruba v půlce filmu usnula.

Vzbudila jsem se a zjistila, že je devět hodin večer. Promrvila jsem se. Líně jsem vstala a vzala si pyžamo. Přešla jsem do koupelny, kde jsem se vyslékla a vlezla do vany, kde jsem si mezitím napustila teplou vodu. Užívala jsem si ten pocit. Umyla jsem si celé tělo i vlasy a pěnu spláchla. Okolo těla jsem si obmotala ručník a vlasy si stočila do ručníku taky. Vylezla jsem ven a pořádně se usušila. Oblékla jsem se do nachystaného pyžama a šla si vyčistit zuby.

Potom jsem si sundala ručník z vlasů a ještě je ručníkem vysušila. Než mi zase uschnou bude to trvat. Mám velmi husté vlasy a taky vlnité a schnou mi dlouho. Nefénuju si je, protože vlasy ničí. Vždycky je nechám přirozeně uschnout.

Vrátila jsem se do obýváku a nachystala si ze sedačky postel. Lehla jsem si pod peřinu a vzala si mobil. Nikdo mi nezavolal ani nenapsal. Kdo by taky, když nikoho ani neznám a kamarády nemám. Někdy je mi líto, že nemám nějakou nejlepší kamarádku nebo tak, ale zase si říkám, že si vystačím i sama. Možná si říkáte, že to musí být až k zbláznění, když si nemám s kým popovídat, ale mě to nějak nevadí. Jsem velmi tichá a ráda nad vším přemýšlím. Často přemýšlím o tom, proč mě dali rodiče do dětského domova. Celkově hodně přemýšlím o rodičích. Vůbec nevím jak vypadají. Nepamatuju si je, byla jsem malá. Ani nevím, od kolika let jsem byla v dětském domově. Nevím vůbec nic.

Ucítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Rychle jsem si jí setřela. Snažím se být silná. Ale někdy to nezvládám a zmocní se mě úzkost.

DALŠÍ DEN RÁNO

Probudil mě zvuk budíku. Povzdychla jsem si a vypla ho. Bylo 5.30 a já musela vstávat do práce. Chodím na ranní a odpolední směnu. Tento týden mám ranní a je pátek, takže poslední den. V sobotu a neděli do práce nechodím. Někdy jsem vděčná, že mám volný víkend, ale někdy se nudím.

Teď mi nezbývalo nic jiného než vstát z vyhřáté postele. Odhodila jsem se sebe deku a vstala. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje. Přešla jsem k oknu a porozhlédla se. Byla ještě tma. Moc se mi do té zimy nechtělo. Ale musela jsem.

Jako první jsem si dala rychlou sprchu a pak se oblékla do tmavších riflí, šedého trička s dlouhým rukávem. Udělala jsem si make up a decentně si namatovala oči řasenkou a stíny. Vrátila jsem se do kuchyně a nachystala si čaj do termosky. Neměla jsem hlad. Většinou jím až v práci. Přešla jsem do chodby. Do kabelky jsem si dala peněženku, mobil, sluchátka, powerbanku a knížku. Ano hrozně ráda čtu. Když už si mám něco koupit, tak je to knížka. Oblékla jsem si bundu, kolem krku si obmotlala šál a kabelku jsem si dala přes rameno a do ruky si vzala termosku. Obula jsem si boty. Vzala jsem si klíče a otevřela dveře od bytu. Vyšla jsem ven z bytu a zavřela za sebou. Následně jsem zamkla.

Když jsem otevřela dveře ven, zatřepala jsem se zimou. Vůbec se mi nikam nechtělo. Vydala jsem se ke stanici metra. Je kousek od místa, kde bydlím. Jedu jen dvě zastávky a jsem u mé práce.

Po asi 50 metrech jsem zatočila a uviděla vchod do metra. Seběhla jsem schody dolů, sjela jeden eskalátor a ocitla se nástupišti. Nikdo tu nebyl. Měla jsem trochu strach. Nerada chodím po tmě ven. Všimla jsem si, že na tabuli bylo napsané, že metro přijede za 3 minuty. Jezdí to tady velmi často. Mezitím jsem si z kabelky vytáhla mobil a sluchátka a dala si je do uší. Odpila jsem si čaje z termosky.

Metro přijelo a já nastoupila. Bylo tu pár lidí. Většinou všichni pospávali - jako každé ráno. Sedla jsem si a zavřela oči.

POZDĚJI

Byla jsem v šatně a převlékala se. Restaurace se otvírá až v osm hodin, ale já tu byvám už od sedmi. Nachystám stoly a pojím svou snídani. Dnes je tu se mnou ještě jedna holka. Jmenuje se Kaili.

Vešla jsem do restaurace a zamířila si to k baru, kde už byla Kaili. ,,Ahoj." usmála jsem se na ni. ,, Ahoj." úsměv mi oplatila. ,, Stihla jsem nachystat stoly, můžeš tam dát jen příbory prosím?" zeptala se. ,, Jasně." vlasy jsem si zastrčila za ucho a přešla k prvnímu stolu. Dala jsem tam kovovou nádobu na příbory (P.A. Doufám, že víte, co myslím :D. Pomáhala mi to vymyslet kámoška. Obě nevíme, jak se to jmenuje :D).

Takhle jsem to udělala u všech stolů a vrátila se ke Kaili. ,, Máme ještě čas? Chci pojíst snídani." řekla jsem. ,,Máš na to 35 minut." zasmála se a já s ní. ,, Dobře díky." vzala jsem si pečivo, které tady bylo a namazila si ho marmeládou. ,, Dneska tu zůstávám i na odpolední." řekla Kaili. ,, Fakt?" divila jsem se. Kaili přikývla. ,,To bych asi nedala, bolely by mně nohy." zasmála jsem se. ,, Já už jsem zvyklá." řekla. Přikývla jsem a dal pokračovala ve své snídani.

1. část nové story! Tak co na ni říkáte? Tohle je jenom začátek, takže pokud se vám to zdálo nudné, tak nebojte, bude to lepší :).