Společně

Poslouchej

Marta se procházela napříč Hyde parkem. Užívala si volného odpoledne, jen tak se courala po upravených pěšinkách a koukala kolem sebe. Byl teplý podzimní den, jeden z posledních, protože zima se neúprosně blížila a každý den dávala obyvatelům planety Země najevo, že už je zase o krok blíž. Vítr se proháněl v pestrobarevných korunách stromů unavených po dlouhém roce, stébla trávy se shýbala k zemi, aby lépe slyšela její šepotání a drobné kvítky sedmikrásek se úctyhodně klaněly všem kolem procházejícím.
Kráčela kolem dlouhého oválného jezera, naslouchala líbezným ptačím sonátám a přemýšlela o všem, co již zažila a co jí ještě čeká.
Poté co jezero celé obešla s hlavou ponořenou hluboko ve své vzpomínkové mapce, zhodnotila svůj dosavadní život nakonec kladně. I přes utrpení a bolest, kterou viděla a kterou si zažila, byla nyní šťastná - měla milující rodinu i přátele a veselé vzpomínky na toho nejpraštěnějšího a nejgeniálnějšího muže v celé historii veškerého dění, se kterým procestovala půlku vesmíru v modré policejní budce s bazénem v knihovně. Zažila toho už tolik, válčila proti policejním nosorožcům, létajícím pepřenkám, slaměným strašákům, bramborám v kombinézách, proti lidským hlavám uvězněným v disko-koulích a dalším mimozemským nesmyslům, viděla jak prší nahoru, běhala po nemocnici na měsíci, flirtovala se Shakespearem a obešla celý svět v roce, na který skoro celá planeta zapomněla. A teď pracuje s mužem, který nemůže zemřít a má manžela, který žil v jiné dimenzi. Jak všední život.
Myslím, že teď už mě nic nepřekvapí, ušklíbla se pro sebe Marta. Kdyby jen tušila, jak moc se mílí a jak ironicky by ta věta zněla o pár minut později...
Náhle vítr poněkud zesílil, vší silou se opřel do korun stromů a hvízdal mezi suchými větvemi, na kterých se s vypětím všech sil držely unavené zlatavé lístečky. Marta si pomyslela, že hezčí a malebnější už podzim být nemůže. Dívka, která seděla kousek dál od ní na dřevěné lavičce podél cesty, s ní tento názor zřejmě nesdílela. Byla to na první pohled obyčejná mladá dívka, se světlou pletí, dlouhými vlnitými matně černohnědými vlasy, tmavomodrýma očima a plnými rty. Marta se s ní nikdy předtím nesetkala, tím si byla naprosto jistá, ale stejně měla pocit, jako by ji už někde viděla - ve filmu, v reklamě nebo třeba na plakátu či na obrázku, možná na fotografii v albu, ale nemohla si vzpomenout.
Když vítr zesílil, dívka na lavičce zpozorněla, zorničky se jí rozšířily a její dech se zpomalil. A když jí pak poryv větru zahvízdal nad hlavou, přivřela oči, zaťala pěsti a zkousla si dolní ret. Marta si jejího chování všimla a tiše jí při chůzi pozorovala. A pak začalo listí v korunách stromů šustit a vítr zahvízdal pronikavým sladkým tónem nad jejich hlavami. Marta se cítila jako v ráji ale dívka jako by se právě nacházela uprostřed své nejhorší noční můry.
"Ne, ne, ne! Už ne! Nechte toho, ztichněte, už dost!!!" křičela,  zacpávala si uši a kolena si přitáhla k bradě. Marta se k ní bez váhání vrhla, jako správná vystudovaná doktorka.
"Jste vpořádku? Není vám nic?" zeptala se staroslivě a jemně jí chytla jednou rukou kolem ramen. Dívka se ještě chvíli vrtěla a kroutila se zatnutými zuby.
"To nic, to bude dobré," konejšila jí tiše Marta. Pak vítr utichl a zůstal jen jemný vánek rozechvívající křehké listy na větvích nad lavičkou. Dívka pomalu otevřela nejprve jedno oko, pak druhé, povolila nakrčené čelo, pustila ruce z uší a nohy dolů z lavičky, narovnala se a hluboce si oddychla.
"Jste vpořádku?" zopakovala Marta svojí otázku. Dívka prudce otočila hlavu k černovlásce s ustaraným výrazem, která seděla vedle ní na lavičce a ještě pořád jí držela kolem ramen. Když uviděla Martu uklidnila se a lehce si oddechla.
"Ano, ano jsem, myslím. Děkuji, " usmála se unaveně, ale ne zrovna dvakrát přesvědčivě.
"Není zač," oplatila jí úsměv Marta, aby dívku povzbudila.
"Co se stalo?" zeptala se černovláska zvědavě.
"To ten vítr a ty stromy." Dívka zvedla hlavu a velice vážně se zadívala do korun stromů na druhé straně jezera. "Ten křik, jekot, pláč a volání, srdceryvné volání o pomoc..." popisovala sténavě to, co se jí již nejméně týden honilo hlavou, s pohledem stále upřeným do dálky.
"Já vím, to bude dobré," konejšila ji tiše Marta, ačkoli vůbec netušila o čem to ta dívka mluví. Její logický lékařský závěr byl, že to ta brunetka nemá v hlavě úplně vpořádku.
"Ne to nebude!" odvětila rázně a prudce otočila hlavu k Martě. V doktorce to hrklo až leknutím ucukla.
"Omlouvám se, ale nemám to teď tak docela jednoduché," omlouvala se hned dívka, když se trochu uklidnila a uvědomila si, jak asi černovlasou doktorku vyděsila.
"To je vpořádku," usmála se Marta. Dívka, ale náhle vztyčila ukazováček před Martiným obličejem, aby jí umlčela. Hladina jezera se zčeřila, když malý kluk na břehu hodil do vody kamínek.
"Taky to slyšíte?" zeptala se.
"Co bych měla slyšet?" nechápala Marta.
"To sténání! To utrpení, bolest a strach! Něco se děje, svět se hroutí, chápete?" Dívka se na Martu podívala naprosto zoufalým tázavým pohledem. Černovlasá lékařka měla zkušenosti na to, aby věděla, že duševně chorým je lépe neodporovat.
"Ano, ano chápu," usmála se povzbudivě ale zároveň soucitně. Dívka jí ovšem oplácela vážným pohledem, který jí probodával skrz na skrz. Jako by cítila, že jí Marta lže a myslí si, že není psychicky vpořádku.
"Nechápete," řekla zoufale ale tvrdě a chladně. Chvíli mlčely a dívaly se na sebe, dívka Martu probodávala podezíravým pohledem a z doktorčiných očí naopak vyzařovala opatrnost a vymlouvavost.
"Já," začala Marta opatrně. V tu chvíli jí však v kapse začal zvonit a vibrovat mobil. Rychle ho vytáhla a hodila spěšný pohled na rozsvícený displey.
Sakra Jacku, fakt skvěle vybraná chvíle! pomyslela si a típla hovor.
"No nic, omlouvám se, už budu muset jít. Práce volá," usmála se omluvně na brunetku sedící vedle ní.
"Dávej na sebe pozor," řekla tiše dívka a podívala se  doktorce zpříma do očí. V tom pohledu byla všechna starost a naléhavost a ještě něco dalšího, něco co Marta znala, co viděla už mnohokrát, ale nedovedla to popsat. Marta se otočila a chtěla odejít.
"Svět se hroutí, slečno Jonesová..." dodala tiše brunetka.
"Jak znáte moje jméno?" otočila se na ní překvapeně Marta. V tu chvíli však vítr znovu zesílil a listí zašustilo.
"Psst!" zastavila jí dívka, které náhle znovu zpozorněla, chytla Martu za paži a pevně ji stiskla.
"Hej! To bolí!" osočila se doktorka, ale dívka její poznámku naprosto ignorovala.
"Poslouchej!" zašeptala.
Marta jí poslechla, ačkoli neměla ponětí proč to dělá. Přivřela oči a zaposlouchala se do zvuků přírody. Ptáci sladce pěli, listí šustilo a větve tiše praskaly.
"Poslouchej!" zopakovala dívka trochu naléhavěji. Marta se snažila vnímat všechny zvuky okolí. Vítr si pískal překrásný napěv, vlnky na vodě tichounce šplouchaly. Slyšela jemnost spěšných kroků na písčité silničce, tiché hlasy, smích a dětský pláč a v dálce hlučení aut.
"No tak! Copak to vážně neslyšíš? Jen poslouchej!" naléhala dívka. "Poslouchej! Vzpomeň si, že víš."
A tu jako by celý svět utichl. Pak zvuky znovu zazněly. Martě se zatajil dech a když vítr začal znovu hvízdat vykřikla, zacpala si uši a zaťala zuby. Vítr se však znovu opřel do korun stromů a listy jí padaly do vlasů.
"Ne, ne, neee!" snažila se překřičet zvuky, jež se k ní nesly. Tohle nebyl pravý podzim, tohle bylo něco jiného - stromy jako by plakaly a sténaly, listy jako by padaly pod tlakem bolesti, vlnky na jezeře se bouřily a vzdouvaly a vítr úpěl strachem a utrpením. A ona to cítila, cítila to všechno a cítila i mnohem víc.