The Lords Of The Elements

Černá magie

Pomalu a zdráhavě jsem otevřela oči, do kterých mi nepříjemně svítily paprsky slunce. Opatrně jsem se posadila a pokoušela se vzpomenout na to, co se stalo. Chvíli mi to trvalo, než se mi myšlenky srovnaly...štít...energie...černé ornamenty...

Vstala jsem a přešla do koupelny. Ani nevím, kdy jsem se objevila v mé komnatě. Zaslechla jsem lehké zamručení a otočila se za zvukem. Araver seděl u mé postele a sledoval mě svýma nádhernýma očima. Tak takhle jsem se tu ocitla. Musel mě sem přinést na zádech. Soucitně se na mě podíval, já se jen slabě pousmála a zamířila směrem ke sprchovému koutu. Svlékla jsem si oblečení a pustila na sebe horkou vodu. Příjemné kapičky bubnovaly na mou kůži a já se po dlouhé době uvolnila. Vyprázdnila jsem si hlavu a zaposlouchala se do rytmického zvuku kapiček.

Po nějaké době jsem vylezla ze sprchy a zabalila se do ručníku. Mokré vlasy jsem si důkladně vysušila, rozčesala a nechala je volně uschnout. Oblékla jsem si spodní prádlo a přes to přehodila černé jezdecké kalhoty.

Vzpomněla jsem si na to co se stalo včera a podívala jsem se do zrcadla. Rychle jsem se zachytila umyvadla, abych sebou nesekla o zem. To není možné.

Hnědé vlasy, které bývaly do zlata mi o poznání ztmavly a zlatou barvu vystřídala tmavě čokoládová. Na části hrudi a na zádech se mi rýsovaly zvláštní ornamenty. Ovšem se lišily o dost od těch na rukou. Nebyly tak výrazné. Byly jen slabě vykreslené. Spíše šedivé než černé.

Může se tohle vůbec stát? Ptala jsem se sama sebe. Pozvedla jsem ruku do výšky oči a soustředila jsem se na to temné uvnitř mě. Z ruky mi vytryskl opravdu slabý šedivý proužek magie.

Ne...ne...ne...to není možné...to nejde.
Dooblékla jsem si bílou halenu a přes ní si uvázala hnědou vestu bez rukávů s kožíškem a kapucí. Povzdechla jsem si a otevřela dveře do pokoje. Sedla jsem si na postel a pohrávala si s náhrdelníkem od táty. Přece nemůžu vládnout Černou magií, to přece nejde. Můj táta jí nevládl, tak nemůžu ani já. Nebo mi lhal, nechával si to pro sebe? Možná měl k tomu nějaký důvod... myšlenky se mi hromadily jedna přes druhou.

Ať ji vládl nebo ne, já jo a i když jen trochu, pořád to je stejné. Tohle tajemství si prozatím nechám pro sebe...asi to tak bude lepší. Ještě chvíli jsem takhle přemýšlela...

,,Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?" Vydechla jsem a vyrazila směrem k plánovací místnosti. Ar mě hned následoval po mém boku. Otevřela jsem mohutné dveře a všechny pohledy se obrátily na mě. Byl v nich smutek a zoufalství.

,,Co se stalo?!" Vyhrkla jsem ze sebe. Jaix se na mě podíval stejným pohledem a přešel ke mě.

,,Mezitím, co jsi byla pryč, Orcové napadli další vesnici..." odmlčel se, ,,...nikdo nepřežil." Dořekl a sklopil pohled k zemi.

,,Jakou vesnici?" Zeptala jsem se, i když jsem odpověď prakticky znala. Neposedná slza stekla po mé tváři a já se jen otočila na patě a vyšla rychlým, přesto klidným krokem z místnosti. Nasedla jsem na Ara a spolu jsme vyjeli ze sídla. Nereagovala jsem na volání mého jména, na nic...jen jsem potřebovala zjistit, co se stalo.

,,Trochu rychleji, bráško." Pošeptala jsem a zlatý tygr zrychlil. Za asi hodinu jízdy jsme dorazili před bránu vesnice. Přerývavě jsem se nadechla a nemohla uvěřit vlastním očím. Skoro celou ji srovnali se zemí. Seskočila jsem z Ara a směřovala k domu, ve kterém jsem vyrůstala. Všude kolem byl prach, sutiny a trosky, plápolající oheň a mrtvá těla. Procházela jsem uličkami, až jsem na něj narazila. Bylo až neuvěřitelné, že jako jeden z mála domů ještě stál.

Snažila jsem se zachovat klid a nevyšilovat. Musel někdo přežít. Cítím to. Od toho domu. Opatrně jsem otevřela dveře, které mi následně zůstaly v ruce. Odložila jsem je na stranu a připravila si meč, jež jsem nosila stále za opaskem. Vešla jsem do kuchyně a rozhlédla se kolem.

Nikde nic nebylo až na... povolená prkna uvnitř kuchyně. Odtáhla jsem je a pohled se mi naskytl na černo černou tmu. Vyslala jsem malou ohnivou kouly, aby mi osvítila cestu a skočila do černé nicoty. Po pár sekundách volného pádu jsem se konečně dotkla země. Byl to tvrdý dopad, ale nic se mi nestalo. Jen pár šrámů. Vydala jsem se tmavou chodbou dál.

Bylo tu vlhko a zima. Nikdo by tu nepřežil déle jak pár dní. Zdi byly studené a prosáklé podzemní vodou. Ohnivá koule mi osvětlovala cestu jen na několik metrů, takže jsem na konec chodby neviděla.

Šla jsem dál a dál až se mi naskytl pohled na velikou jeskyni, přes kterou se táhlo menší jezero. Nedalo se to obejít, jediná cesta byla skrz. Pomalu jsem si stoupla na vodu a přešla to bez jakýchkoli problémů.

Nandala jsem si kapuci...co bych teď dala za plášť. Ruka, ve které jsem měla sevřený meč, mi začala mrznout. Lehce jsem se ošila zimou a pokračovala dál.

Konečně konec chodby. Šachta vedla někam nahoru k východu. Vyšplhala jsem po provazovém žebříku a pokusila se odtáhnout poklop. Dlaždice povolila a já po delší době spatřila světlo a taky několik zbraní mířících na mě.

,,Copak byste zabili vaší budoucí královnu?" Pousmála jsem se na ně, když jsem rozpoznala některé tváře.

*********** ******** *********
Ahojky,
Další kapitola je na světě. 😅😫

Doufám, že se líbila a omlouvám se za některé chyby.

Chtěla bych vám poděkovat za hlasy a za čtení. ( 1,13k je vážně úžasný...nikdy jsem nečekala, že to bude tolik)
Jsem ráda, že se to někomu líbí a že to je schopen číst 😁😀😊

Mickey :-)