Poezie v srdci

Jen hrála a hrála

Třeba to jednou...

Dokážou mé prsty takhle bezstarostně taky.

Nesla se píseň větrem, jen hrála a hrála,
když myslela na nebe ta hlava zamotaná,
svoji půvabnou ódu uzamčenému srdci zpívala,
konejšíc zničené nitro,
jen trosky zpět v hrad stavěla.

Skládala báseň, po vodě s vlnami,
jen skládala, a plula po proudu citů dál,
v očích třpyt kapek, jen blyštivých krás,
jak smutek zjeví se jen, v přítmí hustých řas.

Tančila za sluncem, jen v jeho paprscích dál kráčela,
jemnými doteky chodidel -té neposedné trávy,
jen lehkými krůčky jemně a ladně šlapala,
v tajném úsměvu z věčného tajemství.

Seděla pod stromem, v tmavém lese se trápila,
jak potěšit duši, jak jen na to zapomenout,
a hle stála zpříma a do dáli hleděla,
jen dlouze stůj, co stůj,
hruď pod tíhou smutku se otřásla, jen sevřela.

Skláněla se nad jezerem, nad vodami modří vykreslenou,
a slzami smáčela jednu tvář s tváří,
jak strnula v náhlém - zármutku zkrátka,
když ztrácela se poslední jiskra v tichém pláči.

Rozmlouvala s hvězdami, jen potichu a prostě,
jak jen vysvětlit jim, proč přání splnit mají,
jen jeden pohyb padající -ze zářivého nebe,
donesl by ke rtům malé potěšení.

Jak zračila své city, když v očích jen pohledem,
tím prozradila vše, tak rychle a tajemně,
že životem jít, je jako skrytý sen,
ten spánek, který zvonivě zpívá, jen srdce dusí.

Stírala si poslední, ten krystal soli ze rtů,
oči již zcela potrápily své srdce,
jen shlédnout dolů k bokům, projít duší dál,
jak svůj strach jen schovat, pod jemný úsměv v tvář.

Loudavým krokem, jen domů pomalu vracela se,
stopa za stopou, stále tmavší se zdá jest,
jen procházkou dlouhou tak nekonečnou,
když jen pochmurný výraz změní šustící les.

Znovu nesla se píseň, tak krásná a tichá,
ale tóny srdce jen stěží nechaly se svést,
přinášela klid a zeleň listí vzhůru se zvedla,
když při větru rychlejším krokem bude kvést.

Jak střídala se hudba, tím přechodem k ránu,
kdy půlnoční dozpíval, již stínem ztichlý les,
jak slunce ozářilo bránou zlatem oděnou,
tu tichou cestu modrých nekonečných nebes.

A na břehu nesla se píseň, a hrála a hrála,
jako by květem vůní tonoucí,
jen lehce a křehce provětrávala,
ten poslední tón, jen nádech zdlouhavý,
změnila z vln molových na akord durový.

Jen rozkvetla v ústech tím hlasem tichým,
jak lehce slova dolů snášela se,
plula pomalu mezi kouzelnými strunami,
skladbou znící, jen pomalu k nebi mířící..