Expl0ited<3My hero<3

42. Kapitola

Už týden jsem doma a každý den za mnou po škole chodí Petr, aby se ujistil jestli jsem v pořádku. Celý ten týden jsem neměla chuť na jídlo, ani jsem moc nebyla. Jen před Petrem jsem předstírala a při tom jsem to vždycky po tom co odešel vyzvracela díky čemuž se ke mně znovu vrátila Anna. Z mojich 55 kg vážím momentálně 49 kg. Během chvíle se tu má zase Petr ukázat. Za ten týden nezjistil nic, stále to před ním tajím i když má podezřívavý pohled. Jen si nad tím povzdychnu.

Hned na to uslyším zvonek, který mě donutí sebou trhnout. Vylezu z postele a jdu mu otevřít. Usměju se na něj i když ten úsměv není upřímný. Mám pocit, že na to už přišel, no nic neříká. Obejmu ho jako každý jiný den a jdu s nim do obýváku. ,,Dáš si něco?'' zeptám se ho. ,,Dal by som si vodu.'' jen kývnu hlavu a rozejdu se do kuchyně. Natáhnu se pro sklenku, jenže je dost vysoko, proto ke mně příjde rychle a sáhne po ní. ,,Díky.'' řeknu mu a pousměju se. Natočím mu vodu a podám mu jí. ,,Ďakujem madam.'' řekne mi, proto se zasměju. Jen si skousnu ret a pozoruju ho jak pije.

,,Vieš ... Vanessa, mám pocit, že je niečo zle. Urobil som niečo zle? Alebo je v tom iný chalan?'' zeptá se mě. Jen zamrkám a zakroutím okamžitě hlavou. ,,Ne, žádnej kluk. Nic jsi neudělal zle, jen mi není moc dobře, promiň jestli to tak vypadá.'' řeknu mu a povzdychnu si. Jednou mu to stejně budu muset říct, protože to nebudu zvládat. Teď se s tim stále nemůžu smířit, jako by se to nestalo. Je to divný, proto nad tim zatřesu hlavou. Chytí mě palcem a ukazováčkem za bradu a jemně mě políbí. Jen se na něj pousměju.

,,Smiem vedieť koľko vážiš? Príde mi, že si dosť schudla..'' řekl najednou, jen jsem se na něj podívala a pokrčila rameny. ,,Jsem pořád stejná. Vážim 49 kg.'' řekla jsem mu bez problému. ,,Čože?! Naposledy si vážila 55 kg a to mi nevyhovoríš. Tak a teraz mi povedz čo sa deje, ihneď.'' řekl mi rázně, až mi z toho naskočila husina. Rozešla jsem se pryč z kuchyně, protože jsem nevěděla co dělat. Teď už mu to nevymluvim. Kurva. Najednou jsem na boku ucítila pevný stisk, jenže mě to zabolelo víc než normálně, měla jsem tam ty blbý modřiny. Trhla jsem sebou protože se mi hned vybavilo to jak mě hnusně chytil a sykla jsem. 

,,Hej, vnímaš ma?'' zeptal se mě,. Jen jsem se na něj podívala a promnula jsem si bok. Až teď jsem si všimla, že jsem si přestala držet svetr a tílko mam nad pupíkem, takže je mi vidět kus modřiny. Rychle jsem se chytla na boku a podívala se na Petra. ,,Vanesso čo to je za modrinu, kurva?!'' vyštekl na mě po tom co se ke mě rychle dostal, odtáhl mi ruku což nebylo tak těžký a vyhrnul mi tílko pod prsa. ,,Já, já...'' hlas se mi zasekne, když ze mě strhne celej svetr. Okamžitě se zhrozí, když uvidí ruce na kterých mam modřiny a pořezaný zápěstí.

Zalesknou se mu oči. Rozbrečim se a spadnu do kolem. Dám si obličej do dlaní. Moje tělo se začne otřásat pod náporem vzlyků. Musí něco tušit. Během chvíle kolem ramen ucítim znovu svůj svetr a hned na to jeho ruce, které mě obejmou. ,,To bude v poriadku, zlato. Teraz sa upokoj a povedz mi čo sa stalo.'' řekl a konejšil mě.

***

Po tom co jsem mu to všechnpo řekla mě jen pevně objímal a hladil, nic neříkal no věděla jsem, že to tak nenechá. Dost jasně jsem mu i řekla, že nechci mít pletky s policajtama. Vysvětlila jsem mu, že byli na mol, ale i tak jsem dost schytala to, že bych to tak neměla nechat být. Teď na to ale nemám sílu to řešit. Ani to nechci řešit, nechci se k tomu vracet. Mám pocit, jako bych to dokázala zapomenou a zapomínám to díky Anně. Když už jsem u té Anny. Anna je na mě moc hodná. Je to díky tomu, že jí vycházim vstříc a hubu jak jen to jde. Petr se rozhodl, že mě už nikdy nikam nepustí samotnou a že se mnou bude doma. Vynadal mi, že jsem mu to neřekla dříve. Nakonec jsme si spolu lehli do postele a on mě konejšil dokud jsem neupadla do nočních můr.

Zdravím vás :) Doufám, že se vám kapitola líbí i když se o tolik nehnul děj :) chci to trochu prodloužit protože do konce zbývá už jen pár kapitol :)

Mám vás ráda xxx