Septiplier Jednohubky

Setkání

Mark sedí na bílé mramorové desce několik set metrů vysoko nad bezednou propastí. Nohy se mu volně komíhají, mírný vítr mu cuchá červené vlasy. Dívá se na nadýchané líně plující mraky na blankytně modré obloze.

Jack, tiše stojící několik metrů za ním, ho pozoruje. Vstřebává ten vjem a vrývá si ho do paměti.

Je smířený.

Pomalu se přiblíží k Markovi. Ten zvedne hlavu a pohlédne mu do očí. Jeho tvář se rozzáří radostí.

„Jacku." Usměje se. Vzápětí zesmutní. „Jsi tu brzo."

Jack se ušklíbne a sedne si vedle něj.

„Bez tebe to nebylo ono." Mrkne a s úsměvem a pohlédne na obzor.

„Proč jsi přišel?" zeptá se ho Mark. Úsměv se změní do bolestné grimasy.
„Hodně se toho událo," odpoví mu. Mark kývne. Ztichnou.

„Lituješ toho?" zeptá se potichu.

„Možná." Zaváhá Jack. Mark znovu kývne.

„Když se to stalo, všechno se obrátilo vzhůru nohama." Začne potichu Jack. „Fanoušci byli... svým způsobem skvělí. Snažili se mi dát prostor a čas se s tím vyrovnat, ale jak se smířit s něčím takovým? Bylo to jakoby ti vyřízli srdce a nahradili ho pilinami. A pak tě poplácali po zádech a řekli 'Jdi a nauč se s tím žít.'"

Mark pevně zavře oči, brada se roztřese. „Omlouvám se..." hlas se mu zlomí. „Omlouvám se, že sis tím musel projít. Já..." pomalu zavrtí hlavou. „Je to moje chyba. Měl jsem dávat větší pozor, měl jsem být rychlejší, měl jsem... neměl jsem to vzdát." Schová hlavu v dlaních a nekontrolovatelně se roztřese. „Nic z toho by se pak nestalo. Kdybych byl silnější a vydržel ještě chvíli, ještě malinkatou chvíli..." Jack ho chytí za ramena, jemně s ním zatřese.

„Kdybych já byl rychlejší. Kdybych já stihl to letadlo, kdybych se konečně odhodlal ti to říct." Smutně se usměje a odhrne mu z očí prameny červených vlasů. „To je spousta kdyby, Marku. Nemá smysl přemýšlet nad něčím, co už nemůžeme změnit. Jsme tady a teď. A to je jediné, na čem záleží, ne?"

Mark mu zaboří tvář do ramene; je to dobré místo na schování slz. „Jacku já... když jsem se probral, tak... Tak věc které jsem litoval nejvíc byla, že... Že jsem ti... Do háje, to je tak těžký! Měl jsem ti-"

„Mlč," přeruší ho a přitiskne se k němu blíž. „Nebo z tebe zase vypadne nějaká pitomost a pokazíš celý můj velkolepý proslov."

„Jsi bastard, víš o tom?" Uchechtne se a pořádně Jacka obejme.

„Vím," zamumlá Jack. Poplácá ho po hlavě. „Já tebe taky."

Mark se začervená.

„Sklapni a pojď už do nebe."

_______

Chtěla bych poděkovat své Betě, která snášela mé yaoistické záchvaty, kdy jsem se měnila z růžového pudinku na růžový práškový cukr a zase zpátky do lidské formy. Na fluff nejsem zvyklá a ještě když to jsou moji miláčci, nemůžu se udržet. :) Děkuji, děkuji, děkuji moc ^_^

Dále chci poděkovat vám, čtenářům, že jste trpěliví. Já se opravdu snažím. A věřte, že další část je na cestě. ^_^ Takže nezoufejte, jednou určitě příjde ;)