Island [pozastaveno]

1. kapitola - Den bez elektřiny

„Pst! Někdo by tě mohl slyšet!" Okřikla mě Lisa.
Bez ní bych jsem nikam nešla. Je moje nejlepší kamarádka. Dnes jsme se rozhodly upozornit na krutost ke zvířatům a jejich věrnost. Chceme nasprejovat dívku padající ze skály a psa co drží její zápěstí v zubech a táhne ji zpět na útes. Psa zezadu mlátí muž prutem do krve za to, že dívka na ruce krvácí.
„Pojď" podala jsem Lise ruku, abych jí pomohla na střechu vlaku. Dnes nejela v celém městě elektřina, jinak bychom sem nešly a navíc je sobota. Skvělá kombinace.
Vylovila jsem z tašky bledě modrý sprej na podklad. Lisa vzala šedý a nasprejovala skálu. Dále přišel na řadu muž a pak pes s dívkou. Nahrubo jsem nasprejovala barevnými spreji postavy a Lisa dodělala obrysy a detaily tmavšími barvami. Střechu vlaku Lisa vybrala kvůli originalitě „Jdeme si snad frajeřit?" řekla.
Všimla jsem si, že má vlasy sepnuté do rozcuchaného ohonu a na sobě džíny a černou bundu.
Lisa je štíhlá, středně vysoká blondýnka se kterou chodím na střední dva roky. S rodiči, starším bratrem a malou sestrou se přistěhovali před dvěma lety z Kanady. Jejího otce sem přeřadili na pobočku dřevozpracující firmy. Je spolumajitel. Jejímu bratrovi je devatenáct. Na základce přeskočil ročník, takže chodí na vysokou. Studuje práva nebo něco takového. Její sestřičce je pět. Chodí do školky. Její máma společně s Lis s odjezdem nesouhlasily, protože mají v Kanadě známé. Po půl roce si ale obě zvykly a já jsem ráda že Lis mám.
Já jsem si oblékla černé rifle a šedou mikinu s kapucí. Hnědé vlasy mi volně padaly na ramena.
„Hotovo" řekla Lis, dala si ruce v bok a začala si s úsměvem prohlížet naše dílo.
Povedlo se, akorát pes měl trochu křivý čenich protože mi ujela ruka.
„Deme?" zeptala jsem se. Lisa otevřela pusu aby mi odpověděla, když se ozvaly mužské hlasy. Když jsem se otočila, oslepilo mě světlo. Sakra! Mohlo mě napadnout, že když nejede elektřina, tak zde budou policajti. Rychle jsem naházela spreje do tašky a hodila si ji přes rameno.
Běžely jsme po střeše elektrického vlaku. Taška se spreji mi při běhu zavazela, proto běžela Lis přede mnou. Začalo mě bodat na žebrech a rozbolely mě nohy.
„Áááá!" zaječela jsem.
Zakopla jsem o kovový rantl na konci vagonu a spadla z vlaku. Dopadla jsem na kolena a dlaně. V kůži na rukou jsem měla zadřené kamínky a tekla mi krev. Roztrhla jsem si rifle a z nárazu jsem dostala křeč do pravého lýtka . A teď to přijde. Policie mě chytí a odvede na stanici. Aspoň bude mít Lis víc času se schovat nebo utéct. Ale to se nestalo. Mezi posledním vagonem a zbytkem vlaku se nacházel plot, který policii zdržel.
„Dělej vstávej!" procedila Lis mezi zuby, když mě zvedala.
V očích měla strach. Zatla jsem zuby a pokusila se nemyslet na bolest způsobenou křečí. Kam teď? Mužům neutečeme. Musíme se schovat. Kam? Co je nejblíž? Vrakoviště. Rezivějící vraky aut tam jsou na hromadách. To by šlo.
„Vraky!" zahuhlala jsem. Lisa se na mě otočila a jemně kývla. Po asi sto metrech jsme odbočily na vrakoviště. Kromě krys a jiné havěti zde nikdo nebyl. S Lis jsme proběhly kolem hromady aut, když se zastavila a otočila ke mě. Obě jsme se snažily popadnout dech.
„Ukaž" řekla a natáhla ruku k tašce se spreji.
Shodila jsem ji z ramene a podala jí ji. Přehodila si ji přes rameno a pokračovala v cestě, já ji následovala. Ozvaly se hlasy. To znamená že policajti už dorazili. Lis došla k jednomu z ,aut' a potichu otevřela dveře. Ty zavrzaly. Následně je zabouchla.
Ozvaly se kroky a začaly se přibližovat.
„Co to děláš?'' zašeptala jsem a upřela na ni pohled.
Lis si jen přiložila prst k ústům a odběhla. Šla jsem za ní. Právě potichu zacvakávala kufr auta. Kroky se blížily. Vzala kamínek a hodila ho na několik aut.
„Rozdělíme se." slyšela jsem šeptat policajta.
Kroky se ozvaly směrem k nám i k místu dopadu kamene. Lis se na mě podívala se pozdviženým obočím. Zavrtěla jsem hlavou. Mírně pokývla a podívala se na své koleno. Měla ho rozedřené. Krev se jí vpíjela do džín. Prošly jsme bránou vrakoviště a spěchali ke mně domů. Za námi se ještě ozývalo klapání dveří a kufrů aut.
Z domu na pláž je to jenom deset minut. S Lis tam chodíme přemýšlet. S mámou a tátou bydlím v rodinném domku s vanilkově žlutou fasádou na kraji města. Máme malou zahradu s ohništěm a pergolou. Je tam pár ovocných stromů, které zde vysadili bývalí majitelé. Jeden z těch stromů má dlouhé větve až mě pod okna. A to je náš cíl.
Náš dům i zahradu ohraničuje oranžový laťkový plot s tmavě béžovou brankou. Došla jsem k brance a začala ji pomalu otvírat. Když se otevře rychle, začne vrzat. Protáhla jsem se pootevřenou brankou. Lis mě následovala. Když jsme došly ke stromu Lis řekla.
„Půjdu první."
„Dobře" odpověděla jsem a vzala od ní tašku.
Slyšela jsem třást větvičky s listy, a pak cvaknutí okna.
„podej mi tašku" zašeptala Lis.
Zapřela jsem se nohama o kmen stromu, levou rukou se chytila nejnižší větve stromu a pravou vyzdvihla tašku co nejvýš. Na ruce jsem ucítila hrubou kůru. Váha tašky povolila, když ji ode mě Lis vzala. Bylo to, jako by mi z ruky odlétl dravý pták nebo sova. Pravou rukou jsem se zachytila vyšší větvě a vytáhla se do středu koruny. Vylezla jsem ještě kousek víš a pak doleva. V šeru jsem moc dobře neviděla, ale tušila jsem kde je která větev. Poslední kroky... ,křup' pod nohou se mi z lomila suchá větev a já na poslední chvíli zastavila výkřik, který se mi dral z hrdla. Pravou rukou jsem se pokusila zachytit větve, ale akorát jsem si za nehty zadřela kůru. Dopadla jsem na nohy, pak na kolena a ruce. V kotníku mi divně křuplo. Sedla jsem si a pokusila se postavit. Hrozně to bolelo a do nohy mě znovu chytla křeč.
„Sersey!" vyjekla polohlasem Lis.
„Tiše" zasyčela jsem a vstala.
Musela jsem se opírat o ruce a pomohla jsem si i suchou větví co dopadla vedle mě. Po jedné noze jsem doskákala ke stromu. Kousla jsem se do rtu a vyškrábala se na první větev. Vylezla jsem na další o kousek víš. Přitom jsem se omylem opřela o bolavou nohu. Kousla jsem se do rtu silněji, až jsem ucítila pachuť krve. Vrávorala jsem po větvi k oknu a přidržovala se okolních větviček. Najednou jsem hrábla do prázdna a balancovala na větvi. Podklouzla mi noha a já ztratila rovnováhu. Mávala jsem rukama a snažila se něčeho zachytit. Marně. Naposledy mávnu rukou a spadnu znova.Něčí ruka mě chytila za nadloktí těsně předtím, než jsem spadla.
,,Liso!" řekla jsem polohlasem a oddychla si.
Lis se usmála. Chytila mě za druhou ruku a vytáhla mě zpátky na větev. Opatrně jsem prolezla oknem do mého pokoje. Lis zavřela okno a zatáhla žaluzie. zapálila jsem vysokou svíčku na psacím stole. Celá místnost se ponořila do šera. Na stole jsem uviděla tři petlahve naplněné vodou a papírové kapesníky, pod stolem malý lavor a nějaké náplasti. Mě přišlo zbytečné všechno chystat než jsme odešly, ale Lis na tom trvala. Teď se to hodí.
„Takže jaká jsou zranění?" zeptala se Lis.
„Myslím že jsem si vymkla kotník." Odpověděla jsem. ,,Taky mám odřené ruce a kolena." dodala jsem s úsměvem.
Úsměv mi oplatila, přes to vypadala zamyšleně.
„No jestli je to vymknutý kotník, tak to můžu spravit." Řekla.
Lis studuje medicínu, takže by o tom měla něco vědět.
„No nevím jestli k tomu můžu pustit studentku bez praxe!" ušklíbla jsem se. Najednou jsem si začala uvědomovat svá zranění a rozbolelo mě celé tělo.
„Nemáš něco proti bolesti?" zeptala jsem se.
Lis zavrtěla hlavou.
„Ukaž mi ten kotník." Vybídla mě.
Opatrně jsem si vyhrnula nohavici. Lis si zamyšleně prohlížela moji nohu.
„Kde tě to bolí?" zeptala se.
„Celý kotník paní doktorko." Napodobila jsem malé dítě.
„Hlavně neječ." Řekla, chytila mě za kotník a přetočila mi ho.
Projela mnou prudká bolest. Zatočila se mi hlava. Odvrátila jsem se od Lisy a dlouze zavřela oči. Měla jsem pocit že omdlím. Když jsem se otočila zpět na Lisu, jemně zvedla obočí. Seděla na patách s rukama na kolenou a upírala na mě tázavý pohled.
„Liso?!" vydechla jsem.
„Ticho!" řekla rychle polohlasem a přiložila si prst k puse.
„Čekala jsem aspoň tři, dva, jedna!" zašeptala jsem.
„Radši zkus pohnout s kotníkem." Řekla a nevšímala si mojí poznámky.
Zakroužila jsem ve vzduchu prsty na nohou. Šlo to i když noha mě bolela pořád.
„Díky" řekla jsem nakonec.
„Co ty?" zeptala jsem se
„Jen jsem si odřela dlaně při skoku z vlaku." Řekla a usmála se.
Došla jsem ke stolu, z pod něj jsem vytáhla lavor s náplastmi a podala ho Lis. Pak jsem vzala ze stolu flašky a kapesníky. Sedla jsem si vedle Lis do tureckého sedu, odšroubovala víčko z lahve a nalila její obsah do lavoru. Vzala jsem druhou a Lis mi pomohla s třetí. Sundala jsem si rifle a namočila ubrousek do vody. Jemně jsem přikládala kapesník na odřená kolena a dlaně, abych smyla špínu a zaschlou krev. Trošku to štípalo, ale s předešlou bolestí se to nemohlo rovnat. Potom jsem si na kolena i dlaně nalepila náplasti, protože začaly znovu krvácet. Lis byla hotová mnohem dřív, a tak zkoumala, kde a jak moc má zničené oblečení.
„Jaké jsou škody kapitáne?" zeptala jsem se rádoby mužským hlasem.
„Roztržené džíny na kolenou a natržená bunda u zipu." Řekla také ,mužským' hlasem. „U vás poručíku?" zeptala se
„Takže, rozedřené rifle na obou kolenou, roztrhlé tričko na rukávu a natržená mikina vpravo na žebrech. Újmy na zdraví: odřené ruce a kolena, vyvrtnutý kotník a malé modřiny a škrábance od větviček a pádů z výšky." řekla jsem.
„Podám nitě a jehly." řekla jsem a vstala.
Všechny šicí potřeby mám v prostředním šuplíku malé skříňky. Otevřela jsem ho a začala hledat. Bavlna, plsť, knoflíky, přehrabovala jsem se v šuplíku. Konečně! Jehly byly na krabičce s nitěmi nabodané v modrém jehelníčku do tvaru slona, který mi máma koupila na narozeniny spolu s velkou šicí soupravou. Byly až naspodu šuplíku. Nitě a jehly jsem položila vedle Lis a šla se převléknout.
Nejprve jsem si vzala šedou niť a zašila natrženou mikinu. Lis začala černou nití zpravovat zip.
„Co s těmi roztrženými koleny? Mám podat záplaty?" řekla jsem a usmála se.
„Né. Záplaty! Navíc nemáš žádné roztrhané rifle. Jen bych je vyprala a možná ještě trochu roztrhala." Odpověděla
„Dobře ale nejprve zašiju rukáv trika." Řekla jsem.
Lis kývla a pustila se do zašívání riflí. Její nebyly v tak hrozném stavu jako ty moje.
„Mám dojít pro nůž?" zeptala jsem když jsem zašila rukáv.
„Můžeš." Odpověděla mi.
Vstala jsem ze země a došla ke dveřím. Pomalu jsem je otevřela a vyšla na chodbu. Kachličky mě studily do nohou. Došla jsem ke schodům. Už jsem věděla kam mám stoupnout, ale přesto jsem našlapovala opatrně. Sešla jsem do předsíně a odbočila do kuchyně. Okna stínily žaluzie. Nikdo tam nebyl. Místnost ozařovala záře televize ve vedlejší místnosti a otevřená lednice. Přešla jsem místnost a potichu zavřela ledničku. Na protější straně jsou dveře do obývacího pokoje s televizí. Došla jsem k nim a pozorovala, jak můj táta sedí na gauči a pije pivo. Cítila jsem se z toho smutně a zatoužila jsem ho obejmout. Ale to nejde. Ne teď.
V televizi právě vysílali večerní zprávy o konfliktech mezi Islandem a Velkou Británií. Politici a prezident komentovali události s jasným důrazem. Ujišťovali diváky, že se nemusí bát a že válka nebude. Upřímně jsem se obávala, jak to dopadne. Ulevilo se mi, ale táta jen nevěřícně vrtěl hlavou a napil se piva. Odvrátila jsem se, vzala z šuplíku nůž a šla po schodech nahoru za Lis.
„Kde vězíš?" okřikla mě.
Mávla jsem rukou a sedla si vedle ní.
„Ve zprávách říkali, že se nebude válčit" řekla jsem.
„Proč ses teď koukala na zprávy?" divila se.
„Táta má puštěnou televizi a pije pivo." Odpověděla jsem.
,,Aha" řekla soucitně.
Rozložila jsem před sebou rifle a začala je rozedírat. ,cvak'
,,Pst!" zašeptala jsem a tím přerušila klidnou konverzaci.
,klap klap klap'ozývalo se směrem k mému pokoji.
,,Schovej se!" zašeptala jsem Lis a začala skládat všechny věci pod stůl a do šuplíků. Moji rodiče totiž o dnešním dobrodružství ani tucha. Lis se nasoukala mezi skříň a zeď. rychle jsem sfoukla svíčku a vrhla se do postele. Hodila jsem na sebe peřinu. rozežíralo mě napětí, ale byl to i trochu adrenalin. klap klap klap. ozývalo se stále blíže. Kroky utichly. Někdo začal pomalu otevírat dveře. najednou mi něco kočilo na břicho. Samozřejmě. Byla to jen Moťa.
Moje kočka kterou jsem dostala k patnáctým narozeninám. začala jsem ji hladit po hlavě. najednou jsem si všimla, že ve dveřích někdo stojí. Máma. Přejížděla pohledem po mém pokoji. Nejvíc se zaměřovala na kouty, skříň a prostor pod postelí. Pochvílí se na mě zahleděla. přestala jsem hladit kočku a radši zavřela oči, aby si nevšimla, že je mám otevřené. Po chvíli se otočila a odešla. Tak jo musím si, aspoň, vyčistit , zuby... Moťa seskočila z postele a odešla pootevřenými dveřmi.