Nemám tu být.

5.

Doktor se beze slova otočil a zamířil pryč ode mě.
,,Kam to jdeš?'' zavolala jsem za ním a rozešla jsem se, abych ho dohnala.
,,Změnit ti život.'' usmál se Doktor. Potom se na mě otočil a chytil mě za ramena.
,,Teď se vrať zpátky a sedni si na tu lavičku. A chvilku tam počkej, hned budu zpátky.'' řekl tajemně.
,,A kde bereš tu jistotu, že si sednu na lavičku jako hodná holka?'' zeptala jsem se ho s podtónem posměchu v hlase.
,,Prostě to udělej ano?'' usmál se Doktor a rozešel se pryč ode mě. Nebyla jsem zvyklá poslouchat ostatní a k tomu člověka, kterého znám pár minut. Ale chtěla jsem mu věřit, a tak jsem se vrátila a sedla jsem si na lavičku.

Čekala jsem asi pět minut, když začal sníh kolem mě jemně vířit. Stoupla jsem si a zmateně jsem se kolem sebe začala rozhlížet. Po chvíli vířil ještě víc a kousek od lavičky se začalo něco objevovat. O krok jsem ustoupila a sledovala jsem objevující se předmět. Nakonec se z něj vyklubala modrá policejní budka. Stála jsem jako přikovaná a dívala jsem se na ní. Nešlo mi do hlavy, jak se tady mohla tak najednou objevit. Přistoupila jsem blíž a začala jsem si jí prohlížet více detailně. Po chvíli jsem si dodala odvahy a zaklepala jsem. Zevnitř se ozvalo lusknutí a dveře budky se otevřely. Vešla jsem dovnitř a oslepilo mě silné světlo. Chvíli jsem nic moc neviděla a snažila jsem se rozkoukat. Potom jsem si všimla, že je budka zevnitř obrovská. Uprostřed byl panel se spoustou tlačítek a páček, o který se opíral Doktor. Toho jediného jsem si všila, než  jsem zase vycouvala zpátky. Tam jsem jako blázen oběhla celou budku dokola a ujistila jsem se, že je zevnitř větší. Vešla jsem zase zpátky do budky a podívala jsem se mu do očí. Nebo jsem se o to alespoň pokusila. Moje oči ale těkaly po celé budce a snažily se vstřebat jakýkoliv detail.
,,Je zevnitř větší.'' hlesla jsem.
,,Ano, to je.'' řekl Doktor, jako by to slýchával každý den. Rozesmála jsem se a opřela jsem se o zábradlí.
,,To je úžasný. To není možný.'' protiřečila jsem si. Doktor se usmíval a stále se opíral o tu desku se všemožnými tlačítky a páčkami.
,,A co to umí?'' zeptala jsem se nadšeně a přistoupila jsem k němu, abych si mohla lépe prohlédnout všechnu tu změť páček a tlačítek.
,,Cestuje vším časem a prostorem. A má jméno. Tardis.'' prohlásil Doktor pyšně.
,,T-A-R-D-I-S,'' odhláskovala jsem a prsty jsem se lehce dotýkala řídící desky, jak jsem si tu změť v hlavě pojmenovala ,, Ahoj Tardis.'' usmála jsem se.
,,Líbíš se jí,'' okomentoval to Doktor. ,,Takže,'' stoupnul si vedle mě a podíval se na mě ,,Kam se v celém čase a prostoru, v celém Vesmíru, chceš podívat?'' zeptal se mě. Usmála jsem se, rozpažila jsem ruce a otočila jsem se dokola.
,,Kamkoliv.'' výskla jsem šťastně. Potom jsem si ale uvědomila, kolik je hodin a kde mám za chvíli být a upřeně jsem se na Doktora podívala. ,,Ale musím být do půl hodiny zpátky. Bude večeře.'' usmála jsem se. Doktor se zasmál, rozpažil ruce a udělal otočku stejně jako předtím já.
,,Tady jsi ve stroji času. Pryč můžeme být klidně celou věnost, ale zpátky budeme za pět minut.'' prohlásil Doktor. Usmála jsem a opřela jsem se vedle Doktora o řídící desku.
,,Tak mi ukaž něco výjimečného, Doktore. Ukaž mi něco úžasného, skvělého, neuvěřitelného.'' zasnila jsem se. Doktorovi začaly blýskat oči. Jako by na tuhle chvíli čekal celý život. Potom se usmál a ležérně se mi uklonil.
,,Jak je libo, madam.'' Rozesmála jsem se a sledovala jsem ho, jak začal tahat za všemožné páčky a začal mačkat různé čudlíky.
,,Připravená?'' zeptal se po chvíli.
,,Ano.'' řekla jsem bez rozmýšlení.
,,Tak tedy... Geronimo!'' vykřiknul a zatáhnul za poslední páčku.