Uvězněni lavinou

Skoč!

Když Tovi dovyprávěl příběh, všichni chvíli mlčeli. Po chvíli Mike ticho přetrhne: "To byla strašidelná báchorka, ale teď bychom potřebovali něco optimističtějšího. Navíc jsem čekal, že nám budete vyprávět nějaký skutečný příběh, něco co jste zažil..." Stařec se na Mika chvíli zadívá a pak se ho klidným hlasem zeptá: "A kdo říká, že to nebyla pravda?" To už je dost i na mě. " Přeci si nemyslíte, že vám na to skočíme. Je pravda, že jste dobrý vypravěč a znělo to dost věrohodně, ale ve vaší historce je mnoho absurdit!"

Toviho však naše komentáře vůbec nevyvádí z míry, jen se pousmál a pronese: "To, že jste se s některými jevy nikdy nepotkali ještě neznamená, že nemohou existovat, na to nezapomeňte." Mike se tváří dost nevěřícně. Jen zakroutí hlavou a řekne: Erick už bude jistě unavený, jdu ho vystřídat." Než stihne kdokoli něco namítnout, tak zmizí venku. 

Za chvilku už vchází do dveří zmrzlý Erick. Posadí se k nám na pohovku, zabalí se do dvou dek na jednou a opře se o zeď. Pak se zeptá: "O co jsem přišel?" "Přišel jsi o jednu děsivou historku a pár rad do života o nadpřirozenu," odpoví mu Jenny pragmaticky.  "Aha... A řekněte mi ji?" "Ne!" vykřiknu. Jednou mi to stačilo a navíc je dost dlouhá, pak mi ale dojde, že to bylo velice nezdvořilé, a tak pro jistotu dodám: "Pan Tovi říkal, že má spoustu historek, tak by nám snad mohl vyprávět nějakou další, nemám pravdu?" "A tentokrát prosím něco méně strašidelného," přidá se Jenny. "Dobře tedy. Vidím, že má celá vaše parta nedostatek optimismu. Povím vám tedy příběh, který optimismem jenom srší, škoda jen, že ho neuslyší Mike."

'Jmenovala se Dora Rogers a jako malá měla ráda jistotu. Bála se mnoha věcí: pavouků, hadů, tmy,... Kdyby se často dostávala do stísněných prostorů, tak by byla určitě i klaustrofobička. Jenže se psal rok 1890, a tak Dora neznala výtah a většinu času trávila stejně na poli, takže se této fobii naštěstí vyhla. 

Měla čtyři sourozence: dva starší bratry a dvě mladší sestry. Celá její rodina bydlela v malém domku na návsi a všech sedm lidí spalo v jedné místnosti. Každý měl jen jedno oblečení, které nosil od pondělí do soboty, a jedno slavnostní oblečení do kostela. 

Jednoho dne, jen pár týdnů po jejích desátých narozeninách, přišla domů ze školy a čekala ji tam špatná zpráva. "Zítra se musíme obě dvě hlásit u hraběnky, byl tu posel, před chvílí odešel. Říkal, že si paní hraběnka s námi potřebuje něco vyřešit, ale neřekla mu, o co jde," oznámila Doře matka. "Ale maminko, nebojte se, nic špatného jsme neudělaly, nemáte se čeho bát," snažila se ji Dora uklidnit. Vykouzlila na maminčině tváří úsměv, ale byl plný obav a nejistoty. 

Paní Rogersová totiž pracovala jako hraběnčina švadlena. Šila jí oblečení tak často, že jí to stačilo na plný úvazek. Její šaty obdivoval každý široko daleko a všechny ženy jí je záviděly. "Minulý měsíc jsem dostala za úkol vyrobit slavnostní šaty, protože paní hraběnka pojede do Londýna na svatbu své sestřenice, která se také provdá do vznešeného rodu, a proto musí všichni hosté vypadat skvěle. Sluhové mi doručili drahé látky z dalného východu a já jsem se dala do práce. Včera si je přijeli vyzvednout, ale nevěděla jsem, co mám udělat se zbytky drahého hedvábí, které mi zbyly." maminka se na chvíli odmlčela. Pak se jí Dora zeptala: "Vrátila jste jim to, že ano?" 

Její matka však provinile mlčela. "Ale co jste s těmi zbytky udělala?" "Sešila jsem je dohromady. Vznikli z nich malé šaty, které jsem ti chtěla dát k desátým narozeninám. Mrzí mě, že jsme tak chudí, že si nemůžeme dovolit ani dárky vlastním dětem, chtěla jsem ti udělat radost, ale teď půjdu do vězení za krádež," rozbrečela se matka. To Doru mrzelo, ale snažila se maminku utěšit: "Neboj se, zvládneme to, nic se nám nestane."