Zkus mě zkrotit!

1. kapitola

Než jsem se aspoň trochu probrala a vstala z postele, zbývalo jen asi deset minut, abych to stihla do školy.

Dobelhala jsem se ke skříní s oblečením, vytáhla si spodní prádlo, kalhoty černé barvy, nějaké tričko, mikinu a rychle to na sebe naházela.

Při cestě do koupelny se mi podařilo se nakopnout o roh dveří.

,,Dopí..." začala jsem nadávat a zavrhovat, že by tenhle den mohl být dobrej.

,,Rose! Jak to mluvíš?!" matka mě bohužel slyšela, a jaksi nemá ráda, když se chovám nebo projevuju jako kluk, i když je toho názoru, že takový holky jsou u kluků oblíbený. Omyl, nejsou...

,,Promiň, ale to prásknutí do těch dveří dost bolí!" vysvětlovala jsem jí, a říkala si, jakoby se nikdy o nic nepraštila.

,,Promiň, ale nějak si ulevit musím"

,,Ale slušně by to šlo taky"

,,Nešlo!" odsekla jsem a zkoumala nakopnutý malíček.

A už zase nestíhám, kostatovala jsem při podívání se na hodiny a rychle zaletěla do koupelny, abych si vyčistila zuby.

Zbývá jen pět minut, abych došla na zastávku, kam to trvá asi dvojnásobek času, který mám a já ještě na sobě nemám ani bundu.

Korektorem jsem si rychle zakryla pár nehezkých věcí na mám obličeji, hodila na sebe bundu a už chtěla vyjít, jenže jsem si uvědomila, že nemám v tašce mobil.

Vběhla jsem do pokoje, čapla mobil, který jsem si pak hodila do tašky a utíkala do školy.

Než jsem došla na zastávku, autobus mi přirozeně ujel a já musela počkat na další.

Sedla jsem si na lavičku, vytáhla mobil a sluchátka a začala poslouchat mých několik nejoblíbenějších písničkek, které byly seřazeny přesně podle oblíbenosti.

Tak jsem tak posedávala a přemýšlela jaké poznámky na mě ostatní zas budou mět.

Autobus konečně přijel a já nastoupila. Samozdřejmě ke špatnému dni patří i vydýchaný autobus plný lidí, kterým táhne z pusy a přesně takový si pro mě přijel.

Bohužel ani ty sluchátka nijak nezlepšovaly tu nepříjemnou cestu, takže jsem byla opravdu ráda, když jsem vystoupila na čerstvý vzduch.

Došla jsem do školy, kde jsem si dala do skříňky jen bundu a šla nahoru, do třídy, kde jsem byla jako vždy vyklepaná a nechtěla jít dovnitř.

Nakonec jsem přece jen dovnitř šla a když si mě děcka všimly, jsem čekala než někdo řekne nějakou jízlivou poznámku.

,,Zase pozdě..." začal jeden blbeček a druhej se hned přidal.

,,Copak, chcípl autobus?" oba se začali smát a já si jen sedla do své lavice, kde mi ukáply dvě slzy.

Při pohledu na učitele dějepisu, jsem zbledla hrůzou, když jsem si uvědomila, že píšem.

Podívala jsem se z okna ven, kde začalo pršet a já si pomyslela, že horší už to snad ani být nemůže.

,,Slečno Jenisová.." strhla jsem pohled k němu ,,Stihla jste si doplnit chybějící látku?" zeptal se mě učitel.

,,No víte" začala jsem koktat ,,Ještě ne" odpověděla jsem nakonec.

,,Kdyby to bylo poprvé neřeknu, ale tohle už je po několikáté. Test si napíšete s ostatními, opravit si ho můžete zítra ráno v sedm" Řekl přísně a už mi položil test na stůl.

Říct něco na obhajovu nemělo smysl, jelikož to byla pravda a já jen mohla přemýšlet, kam si položit sešit, abych to mohla opsat.

Začalo se psát a já na test hleděla jako tele na vrata. Nejistě jsem uchopila propisku a snažila se tam aspoň něco napsat, ale nic jsem nevěděla.

Nezbylo mi nic jiného, než zkusit ten sešit, ale většinou se to vždycky zvrtlo. No stejně budu mít kouli, tak co.

Otevřený sešit jsem si opatrně položila na tašku opřenou o zeď a narovnala se právě včas, když se učitel podíval mým směrem.

,,Slečno, pojďte si sednout sem" ukázal s úsměvem na volné místo ve předu a já se jen proklínala, že jsem tak neschopná opisovat.

Otráveně jsem si sedla do prostřední lavice úplně ve předu a občas zaslechla různé poznámky na mě, odněkud zezadu.

Podepírala jsem si hlavu a přemýšlela, co do testu napsat, ale bylo mi předem jasné, že nic nevymyslím.

,,Odevzdáváme" zavelel učitel a všichni se sborově zvedli a šli odevzdat test.

Přemítala jsem, zda mám test odevzdat, ale nakonec jsem se zvedla taky a test otráveně hodila na ty zbylé.

Učitel mě doprovodil až do lavice s nevraživým pohledem, který jsem se snažila ignorovat. Vlastně mě i rozesmál ten jeho pohled.

Otevřela jsem si sešit a začala si do něj psát látku, ale výklad učitele jsem úspěšně nevnímala a nechala se unášet myšlenkami a představami.

Třeba, jak by bylo úžasné, kdyby Loki existoval a přišel by sem, všechny pozabíjel a jen mě nechal žít.

Nebo bych se mu líbila a on by mě pak s sebou vzal na Asgard, ale to se nikdy bohužel nestane.

Ze snění mě probralo až zvonení na přestávku, a já se zvedla, vzala si sluchátka a mobil a šla si sednout na schody na půdu, kam nìkdo neviděl a já tam mohla poslouchat v klidu písničky a fantazírovat.

Přestávka uběhla rychleji než by se dalo čekat, takže jsem zase musela zpět na další hodinu tentokrát matiku, taky můj oblíbený předmět.

Zbytek hodin se dost vlekl, ale nakonec už bylo po vyučování a já mohla domů. Při dávání si věcí do tašky mi zabrněl mobil.

Přišla mi zpráva od mé jediné a té nejlepší kamarádky Alex.

Čau pohni, čekám
před skolou!

Dicky se to tak hezky četlo.

Hodila jsem si tašku přes rameno a utíkala dolů ke skříňkám, odkud jsem si vzala bundu a vyšla ven.

Před školou postávala Alex, se sluchátkama v uších a mobilem v ruce.

Když si mě pak konečně všimla, zamávala mi a sluchátka schovala do kapsy.

,,Čau Alex.. Strašně si mi chyběla" řekla jsem ji v obětí, které ona zrovna moc nemusí, ale já na to vždycky kašlu, protože mi tak hrozně ve škole chybí.

Alex totiž měla ve škole podobné problémy jak já a tak šla na jinou školu. Moji rodiče to považovali za zbytečné a byli toho názoru, že jinde to může být i daleko horší. No jim se to říká, nikdy neměli takové problémy, jak já, možná akorát taťka ale ten je taky věčně pryč.

,,A-hoj Rose" opětovala pozdrav v nečekaném a pro ni navíc nepříjemném obětí.

,,Jdem?" navrhla jsem po chvilce, co jsem jí pustila.

,,Jasně" Alex pak uhnula někam pohledem za mě a já se otočila, abych viděla na koho nebo co se dívá.

,,Ježiš... Jdeme pryč od toho teplejšího než je slunce, ještě to teplo od něj chytnu, tak jako ty"

,,Tccc, no dovol. Nepřirovnávnávej Maxe k jogurtovi, který je možná i teplejší" řekla na oko naštvaně Alex a rozešli jsme se směrem k zastávce.

,,Upřímně, mně přijde tenhle Max víc teplejší. Je to blonďák a občas nosí růžový trička" poznamenala jsem s úsměvem.

,,Máte zítra normálně skolu?" zeptala se, když jsme míjely zastávku a šly směrem k ní domů.

,,Jo"

,,My máme volno" řekla s neskrývanou radostí a já mohla jen závidět.

,,To máte dobrý. Do-háje... Filip!"