Výměna rolí [DOČASNĚ UKONČENO]

*26*

Na začátek vám chci MOC poděkovat za úžasných 100+ sledujících! Miluju vás!

"Takže si to shrneme."
Řeknu.
"Moje máma byla tvoje sestra. Platila ti všechno a můj táta tě nenáviděl. Zastav mě, až někde udělám chybu. Nikdy jsi mě v dětství neviděl, slyšel jsi o mě jen z máminýho vyprávění. Když máma umřela, můj táta si vzal všechny její peníze a ty jsi skončil tady v parku. Říkáš mi Marinettko a tak mi říkala máma. Pořád není jasný, jestli mluvíš pravdu, nebo jsi zdrogovanej a jenom čicháš barvy."
"Marinettko. Mluvím pravdu! A barvy nečichám od roku 2012."
"To teď ale neřešíme. Jak mám teda zjistit, jestli mluvíš pravdu? Přemýšlej Marinette...přemýšlej...mám to!"
"Tak co jsi vymyslela Marinettko?"
"Prosím neříkej mi tak. Připomíná mi to mámu a chce se mi brečet."
Popotáhnu.
"Promiň. Tak co jsi teda vymyslela?"
"Jo. Vymyslela jsem to, že tě dovedu za mým tátou. Jestli tě okamžitě vyhodí, tak mluvíš pravdu. Měla bych se už vrátit do nemocnice. Zítra...teda už dneska mě pustěj. Přijdu sem pro tebe a půjdeš se mnou k nám domů."
"Dobře. Ahoj Marinette!"
"Ahoj strejdo! Teda asi strejdo!"
Už jsou dvě hodiny ráno. Musím se nějak potichu dostat do mého pokoje, aby si mě nikdo nevšiml....jasně! Transformuju se a do pokoje skočím oknem!
"Tikki tečky!"
Už tu nestojí ta zmatená Marinette. Stojí tu nebojácná a šikovná Ladybug. Vyhodím yo-yo a to se zachytne za otevřené okno. Vyhoupnu se a už stojím v pokoji. Naštěstí tu nikdo není a nikdo mě neviděl. Detransformuju se a přede mnou se objeví Tikki.
"Copak ty tomu bezdomovci věříš? Je to určitě zloděj! Vezmeš ho k vám a on vás ještě vykrade!"
"Jo a to mě říkáš, že vždy myslím na to nejhorší. Já mu věřím!"
"Jestli mluví pravdu, tak je to strašná náhoda, že jsi ho potkala v parku! Je to celý blbost!"
"Prosimtě Tikki! Já mu věřím! Raději pojď už spát."
"Fajn, ale až vás vykrade, tak za mnou nechoď s brekem!"
Lehnu si do postele a Tikki i její blbé komentáře zavřu do šuplíku. Teď jsem i celkem unavená. Do dvaceti minut usnu.

On

Já jsem tak blbej! Neměl jsem jí chtít dát pusu! Ona je chytrá. Určitě poznala, že jsem chtěl využít její slabé chvilky. Marinette vyběhne z pokoje.
"Marinette! Neutíkej mi pořád!"
Zakřičím na černovlasou dívku na schodech. Ignoruje mě a běží dál. Co když se jí něco stane? Můžu za to já! Musím jít za ní. Ale copak bych jí stihnul dohnat s berlemi a bolavým tělem? Těžko. Ale ona řekla, že jsem její spřízněná duše! Já jsem tak šťastnej! Doufám, že to myslí vážně. Povzdechnu si a vydán se zpátky do mého pokoje. Přejdu k oknu. Mám krásný výhled na bezdomovce v parku. Úžasný. Počkat. To je Marinette! Jo! Támhle běží Marinete! Když jí nemůžu dohnat, tak jí alespoň budu sledovat z okna. Ne není to divný. Do někoho narazila. Kdo to je? Zaslechnu slovo plyšák. Co? Plyšák? Jako fakt? O čem se tam baví? Ten 'někdo' jí chytne za ruku. Marinette se zatřese a vyškubne se mu. Kopne ho do břicha a chytí ho za ruku. Něco mu říká.
"...NIKDY kapiš?!..."
Je jediné, co zaslechnu. On se odplazí a uteče. K Marinette jde jeden z těch bezdomovců. Snad jí neublíží. Nebo to je takovej zen týpek, co se ptá, jestli nemáte zapalovač (to se mi stalo před obchoďákem na Smíchově 😂). Zase si začnou povídat. Teď zaslechnou slovo strejda. To se dneska všichni zbláznili?! Nejdřív plyšák, pak NIKDY kapiš?! a teď strejda. Vymyslím básničku, ve které budu muset použít tato slova. Ale až později. Teď sleduju Marinette. Něco se dotkne mého ramena. Sakra ale teď jsem se lekl tak, že vykřiknu.
"Do prdele!"
"Hej klid kámo!"
Zasměje se.
"Klid? Klid?! Děláš si kurva prdel?!"
"Od kdy ty mluvíš sprostě?"
"Od teď! Víš jak jsem se lekl?! Ty jsi fakt debil Nino."
"Jsem no. Ale co děláš tady u toho okna?"
"A co ty děláš v jednu hodinu ráno v mém nemocničním pokoji?!"
"Jsem na návštěvě. A na co teda koukáš? Na oheň z popelnice, který si tam ti bezdomovci zapalujou?"
Nahne se přes mé rameno.
"Jo. Už mi je to jasný. Já už od začátku říkal, že máš problém."
"Já mám problém? Já mám problém?! To ty jsi se bůhví jak dostal přes recepci do mého pokoje a vyděsil jsi mě tak, že jsem se asi počůral!"
Nino se začne smát.
"Víš, Adriene. Je to lehčí než se zdá. Já totiž každý večer chodím okukovat mrtvoly do krematoria, takže v tom mám už praxi."
"Cože?! Ty jsi magor!"
Nino dostane záchvat smíchu.
"Dělám si z tebe srandu. Jenom chodím za ségrou, která tady leží, ale nechtějí mě k ní pustit. Je dost vážně nemocná a bojej se, že to chytnu taky. Ale zatím žiju a to jí navštěvuju každou noc už dva roky."
"To ti nevěřím. Nemáš sestru."
"Mám! Nikdy jsi jí ale neviděl! Nikdo jí nikdy neviděl. Je postižená a máma se o ní bála tak, že jí ani do školy nepustila. Klidně pojď se mnou za ní. Ještě je vzhůru."
Nevěřícně se na něj podívám.
"Fajn. Chci vidět tvou imaginární sestru v imaginárním pokoji s imaginární nemocí."
Řeknu ironicky. To jsem ale ještě netušil, kolik toho o svém kamarádovi nevím...
____________________________________
Tak jsem tady dneska po druhé 😃 doufám, že jste rádi. Snad se kapitola líbila a klidně zanechte komentík s názorem 😊 tahle kapitola byla takový pokus o pobavení. Snad se povedlo a mějte se krásně!
*donuttik*