Neviditelná

Prolog

Ahoj. Tento příběh jsem už jednou zveřejnila ale rozhodla jsem se, že ho v nějakých částech opravím.

Z pohledu Maríi:

Dnes vstávám poměrně brzo, jelikož mi je fakt špatně a tlačí mě břicho. Musím vám ale ujasnit mojí situaci. Jsem v 8 měsíci těhotenství a.....je zřejmé že už budu rodit. Křičím na mého manžela Germana, který se právě dole vybavuje s Ramallem. Ti společně s hospodyní Olgou letí ke mě nahoru do ložnice, kde už se svíram v křečových bolestech. Rychlostí blesku mě naloží do auta a stejně tak rychle mě přepraví do porodnice. Funím, nadávám, křičím i dělám nemožné abych to vůbec vydržela. Náhle mě praskne voda a já začínám na sále tlačit. Germana k porodu ani nevím proč nepustili. Čeká i s ostatními v čekárně a já se tu trápím sama na sále. ,,Bože." Řeknu si s bolestí už po několikáté a naposledy když jí konečně uvidím na vlastní oči. ,,Máte hezkou a zdravou dceru. Blahopřeju." Říká doktor a mě se po tváři spouští jedna šťastná slza.

,,Není však má poslední??" Ptám se sama sebe, když se moje oči náhle začali zavírat.

Z pohledu Germana:

Už je to přes tři dlouhé hodiny, kdy mojí ženu vezli na sál. Od té doby jen nervózně chodím chodbou a čekám na nějaké zprávy. Když už konečně vychází pár lidí ze sálu jdu přímo k doktorovi, který mou ženu přebíral na ambulanci.

,,Jak je mojí ženě a mému dítěti??" Vyhrknu na něj se svým třesavým hlasem.

On mi řekne. ,,Je to v pořádku. Máte krásnou a zdravou holčičku a vaše žena si teď potřebuje hlavně odpočinout. Při porodu nastali sice menší komplikace ale naštěstí jsme vaší ženu včas stabilizovali." Odpoví mi s milým úsměvem a já si velmi oddychu.

To jsem však ještě netušil, jaké trápení mě za pár hodin čekalo.

O čtyři hodiny později...

Před necelou hodinou se María probudila s umělého spánku. Malou Violettu si šťastně převzala z mé náruče a chovala jí naopak ve své vlastní. Také jí stihla nakojit než se má manželka náhle začala dusit. Ulekl jsem se právě té krve, kterou María začala vykašlávat. Nadskočil jsem ještě více, když jí malá vypadla a já jí jen tak tak zachytil. Zavolal jsem pomoc a mě opět i s malou naší princeznou vyvedli ven na chodbu. Malá plakala a já jí neuměl nijak uklidnit.
Po pár minutách vyšel doktor, který měl svůj obličej zahalen podivným neutrálním výrazem.

,,Pane!! Ať je má manželka v pořádku." Promluvil jsem tiše k Bohu, který já doufám zařídil aby má manželka žila.

Jak se vám líbí první díl příběhu?