Desire /Niall Horan FF/

26.+27.díl

26.DÍL: V rozpacích

Nialla můj výkřik samozřejmě probral. Víčka se mu zachvěla a za chvíli jsem opět tonula v tom nejhlubším oceánu. Blonďaté vlasy mu trčely do všech stran, zkoušela jsem se distancovat od myšlenky, jak neodolatelně po ránu vypadá. A kupodivu to šlo docela snadno, jelikož hrůza ovládala většinu mého těla.

"Co se děje?" zívnul a vytáhl se do sedu. Já si zatím křečovitě držela peřinu u krku, přemítajíc, co se asi stalo s mým oblečením. Vždyť jsem jen ve spodním prádle! Zatraceně, co jsem to v noci vyváděla? Ne, moment... Já se opila? No, to by vysvětlovalo absenci určitých vzpomínek a počínající bolest hlavy. Nikdy jsem neměla kocovinu. Nemám okno. To je přímo výkladní skříň!

"Hloupá otázka!" vyštěkla jsem. "Nic ti na této situaci nepřijde divné?"

Velmi pomalu se mu rty roztáhly do širokého úsměvu. Což mě vytočilo. Žaludek jsem měla jako na vodě a nemohla jsem se dočkat, až si dám silnou černou kávu. "Neprovokuj mě! Já tě varuju... Nic si nepamatuju, je mi zle a jsem fakt naštvaná!"

"Nic si nepamatuješ?" pozvedl obočí. Ten tón se mi nelíbil. Nepostrádal nádech provokace, tajemna a výzvy. Nitro se mi jednou převrátilo. Nedošlo snad k...

"Velká škoda!"

Vystřelila jsem z postele, jako by mi někdo pustil do těla 1000 voltů. Pokrývku jsem si samozřejmě vzala s sebou, Niall tudíž zůstal na matraci jen v boxerkách. Skousla jsem ret a odvrátila pohled. Další větu už jsem pronesla s odvrácenou tváří. "Snad jsme spolu... Ehm... Ty víš." Pálil mě celý obličej, musela jsem vypadat, jako bych to přehnala se solárkem.

"Bylo by to vážně tak hrozné?"

Tuto narážku jsem ignorovala a (ne)trpělivě očekávala jeho odpověď.

"Neboj," sykl sarkasticky, "nic se nestalo."

Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Tedy, ne že by se mi ta představa hnusila, to ani náhodou, jen... Ach jo. Jen ne za takových okolností.

"Proč jsme tedy oba," na poslední slovo jsem vložila zvláštní důraz, "jen ve spodním prádle?"

Niall si povzdechl, vstal a natáhl se po džínách, ležících na vedlejším křesle. "Usnulas snad ještě dřív, než jsem tě uložil do postele. Tak jsem si dovolil ti sundat ty upnuté kalhoty a triko."

"Fajn," zhluboka jsem se nadechla, "to ovšem ještě nevysvětluje, proč jsi skoro nahý i ty."

Zatímco si přes hlavu natahoval mikinu, odpovídal. "Měl jsem starost, aby se ti něco nestalo. Rozhodl jsem se tu zůstat s tebou. A promiň, ale takhle nabalený bych si fakt moc neodpočinul."

Ignorovala jsem tu za uši tahající ironii v jeho hlase. "Zaplať Pán Bůh."

"To tě tak odpuzuje představa, že bys se mnou strávila noc?"

Zadívala jsem se na něj. Nechtěla jsem mu ublížit! Zatraceně... Jak z toho ven? Nemohla jsem se s ním přece pustit do takové konverzace. Jen z té představy mi bylo na omdlení.

"Nenuť mě odpovídat," šeptla jsem zlomeně. Měla jsem však vědět, že on se tak snadno vzdát nehodlá. Obešel postel a stanul přede mnou, doslova mě hypnotizoval. "Lin, víš jak je tohle pro mě těžké?"

Frustrovaně jsem si odfrkla. Nic mi nedocházelo.

"K ránu jsem na chvíli procitl. Došlo mi, že bych se takhle mohl probouzet každý den. Vedle tebe."

Odstoupila jsem z dosahu jeho chvějící se dlaně a pokrývku si přitáhla ještě blíž. I mně to nesmírně ubližovalo. Mé srdce netoužilo po ničem jiném než blonďákově doteku, ale musela jsem se chovat správně. Rozumně, zvlášť po tom, co jsem předvedla v noci. Brzy se dostaví výčitky. Jak se jen zbavím toho černého svědomí?