Broken [CZ - Luke Hemmings]

43.

Celou cestu k Lukovi domů jsem v podstatě prospala. Byla jsem vzhůru jenom prvních deset minut, kdy jsem se usadila vzadu i s Lukem, pak jsem mu ale položila hlavu na rameno u usnula. Alespoň cesta pro mě rychleji utekla a také jsem se nemusela po celou dobu bát jeho rodičů.

Luke se mě snažil vzbudit asi patnáct minut před dojezdem tím, že mě několikrát políbil na líčko a do vlasů, a když jsem se pořád neprobouzela hezkým způsobem, šťouchl do mě, takže jsem byla vzhůru hned.

Ale moc mu to nepomohlo, protože jsem ani ne za dvě minuty zase usnula na jeho rameni. Tentokrát mě nechal spát, asi mu došlo, že jsem neměla sílu nechat otevřené oči. Když jsme dojeli, ani netuším, jak jsem vystoupila z auta, ale vím, že mě potom Luke donesl do jeho postele.

Vzbudila jsem se a byla ještě v pokoji tma. Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila, kde jsem se nacházela. I když jsem místnost v podstatě neviděla, vrátilo se mi tolik vzpomínek. Nevěřila jsem tomu, že jsem tady znovu byla. Šílené.

Luke ležel nalepený na mě a objímal mě. Právě měl neklidný spánek, trochu sebou házel. Vyděsilo mě to, protože jsem si vzpomněla, co říkala jeho matka. To, jak mě obviňovala, že kvůli mně měl noční můry. Byla to samozřejmě pravda.

Opatrně jsem se k němu otočila čelem, nahmatala mu obličej a utěšovala ho. Poté, když se přestal třást, objala jsem ho a hlavu si položila na jeho hruď. I když jsem celkově spala tak dlouho, znovu jsem usnula.

Když jsem se probudila podruhé, už bylo světlo, venku svítilo slunce. Vzhlédla jsem k Lukovi, kterého jsem stále objímala. Už byl také vzhůru a zvědavě mě pozoroval.

"Dobré ráno," usmál se na mě a začal mě jemně hladit po zádech.

"Dobré," oplatila jsem mu úsměv, "jak ses vyspal?" zeptala jsem se a sama mu začala rukou přejíždět po hrudi.

"Po dlouhé době skvěle," přiznal, "a ty určitě taky. Spala jsi tak dlouho, nešlo tě ani probudit," zasmál se.

"No jo, omlouvám se," posmutněla jsem. Určitě si včera nepřál, aby strávil celou cestu autem jenom se svými rodiči.

"Ne, v pohodě, já se taky chvilku prospal, ale opravdu jenom chvilku. Naštěstí rodiče byli furt zticha, jinak bych to nevydržel," řekl a zakoulel očima, "půjdu ti nachystat snídani," rozhodl se najednou, sundal ze mě ruce a rychle se posadil

"Nemusíš hned a...můžu ti pomoct," nabídla jsem se a také se posadila. Pročísla jsem si vlasy. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu do sprchy. Nutně jsem ji potřebovala.

"Ne, já už mám hlad a ty musíš mít určitě taky, takže ti ji nachystám," řekl celý natěšený, obdařil mě svým krásným úsměvem, "jo, donesl jsem ti večer tvoje věci," ukázal na kufry postavené nedaleko postele.

"Děkuju," poděkovala jsem a cítila se blbě, že jsem to celé prospala. Už teď jsem se chovala jako špatný host.

"Jo, to nic," mávl nad tím rukou, "stejně bych ti to vzal. Tak já to jdu chystat, ty můžeš jít třeba do sprchy nebo ještě ležet," řekl a poslal mi vzdušnou pusu. Pak rychle opustil pokoj. Asi nechtěl, abych mu při dělání snídaně asistovala. Pokrčila jsem nad tím rameny.

Následně jsem si došla ke kufrům, kde jsem si vytáhla o dost pohodlnější oblečení než to, v čem jsem sem přijela a také celou noc spala. Ještě jsem si vzala svou kosmetickou taštičku, kartáček na zuby a další věci a vydala se do koupelny.

Bylo šílené, jak mi tenhle dům byl známý. Strávila jsem tady celý týden, než jsem se...no však víte... a pak se z tohoto města odstěhovala. Stalo se tady tolik věcí, na které nikdy nezapomenu. A teď tady strávím dva nádherné měsíce.