Calling for help (Doctor Who short story) CZ

'Donno! Donno!'

Tichý hlas naléhal stále více a více v mé hlavě. Šeptal libým hlasem, který jsem poznávala, ale nemohla si vzpomenout.

Vybavovaly se mi hnědé vlasy a upřímné oříškové oči a dál nic. Jen nicota. Marně jsem se snažila si vzpomenout. Jako ten

pocit, když chcete něco říct a máte to slovo na jazyku, ale z pusy nevyjde žádná myšlenka? Přesně tenhle pocit to je.

Už měsíc jsem se noc co noc převracela ve své posteli, někdy se probudila s pláčem a tichým naříkáním. U mé postele byl vždy

děda a uklidňoval mě, než jsem znovu usnula. Ráno jsem se probouzela čím dál tím více unavenější a unavenější. V práci jsem se místo papírování věnovala spaní než papírování. Upadala jsem do stále větší deprese, ze které mi nikdo nepomohl.

Každý večer jsem se dívala nahoru k obloze. Ke všem hvězdám, sluncím a vzdáleným galaxiím. Zvedám oči k nebi a snažím se si

vzpomenout. Po setmění, noc co noc pohlédnu nahoru. Už se to stalo mou přirozenou součástí, mým instinktem. Nevím co hledám,

ale vím že hledám. Musím hledat. Pro něj. Pro toho muže v mých snech co volá mé jméno. Úzkostlivě mě volá, v každém snu

slyším jeho důrazný, někdy zoufalý hlas. Neustále mě potřebuje, jako já potřebuji jeho, abych si vzpomněla. Tuhle věc vím

jistě. Potřebuji toho muže najít, abych si vzpoměla.

Ale co se stane až ho najdu? Co mu povím? Jak ho oslovím? Panebože, vždyť ani nevím jak se jmenuje, natož jak ho mám

oslovovat. Já nevím, říkejme mu třeba Doktor.

****

'Donno! Prosím, pomoc mi!'

Vzbudila jsem se z hrozné noční můry. Doktor, ten muž z mých snů, byl v zajetí neviditelného vězení. Neviděla jsem ho, ale věděla jsem, že tam je. Doktor křičel z plných plic jen jedinou větu: 'Donno, zachraň mě.' V pozadí stála modrá policejní budka ze šedesátých let obtočená řetězy a vpředu zabezpečená velkým visícím zámkem. Byli jsme na velké lodi, všude bylo spoustu prostoru, vše děláno s precizností z kovu. Z každé strany se ozýval hlasitý pokřik VYHLADIT, ale nikoho jsem okolo sebe neviděla. Snažila jsem se pohnout a vyběhnout na pomoc Doktorovi, když se moje nohy nemohly pohnout.

'Nemůžu Doktore!'

Snažila jsem se vyloudit ze svých plic alespoň malinkatý zvuk. Doktor na mě stále volal, volal mě k sobě, ale já mu nemohla vyjít vstříc. Jeho hlas byl stále hlasitější a hysteričtější než předtím.

'Donno, prosím, nezapoměň na mě.'

Do zad se mu zabodl paprsek a Doktor poklekl na kolena a zřítil si na zem. Mrtvý.

Jaká to ironie osudu, že si na něho nemůžu vzpomenout. On sám mi každou noc opakuje, ať na něho nezapomenu, ale opak je pravdou.