My a celá... mapa!

10. Jste si dost podobní

Nora

Letěla jsem už hodinu a za další hodinu jsem měla přistát v Paříži. Kde není vůbec tak teplo jako v Benátkách, ale jelikož byl červenec, tak tam nebude ani zima. A stejně se tam nejedu opalovat, ale kouknout se na Eiffelovku. Přesto jsem ale měla oblečení do mrazů. Přeci jen pojedu také do Petrohradu.

Vytáhla jsem si notebook z tašky a otevřela Word. Budu pracovat. Jestli mám stihnout termín, měla bych máknout. Jsem teprve přibližně u čtvrtiny a to mám udělat všechno bez našich tradičních schůzek v kavárně s Monikou. No, možná bych jí měla poslat výsledek emailem a ona mi určitě poradí. Jo, skvělý nápad.

Začala jsem psát, ale někdo za mnou mi kopl do sedadla. Sakra, evidentně jsem si vybrala místo před nějakým děckem. Já jsem ale nána pitomá! Snažila jsem se to ignorovat. Snažila, opravdu snažila... jenže sakra!

Otočila jsem se dozadu, připravená na to dítě řvát, ale místo dětské tváře jsem spatřila Marca. No, nemělo by mě to překvapovat, když byl snad všude. Vykulila jsem na něj oči. „Co tady sakra děláš?" vykřikla jsem polohlasem.

Zpohodlněle se na mě usmál. „I já tě rád vidím, Noro. Takže kam letíme, do Paříže?"

Přimhouřila jsem oči. „Proč mluvíš v první osobě množného čísla?"

Naklonil se ke mně blíž. „Taky letím do Paříže. Evidentně. Vlastně si díky Jordanovi můžu dovolit cestovat na tolik různých míst, že bys byla překvapená."

Nakrčila jsem nos. „Víš, že to je vždycky naopak? Starší bratr se stará, zatímco ten mladší si užívá divoké mejdany a jezdí v mercedesu?"

Protočil oči. „Nejsem tak inteligentní jako můj bratr."

„Jo, to nejsi." V tu chvíli jsem si překvapeně uvědomila, že jsem vůbec neprotestovala proti jeho jasné narážce o cestování se mnou. Musím to napravit. A to rychle. „Kruci, Marco. Řekni mi, že nepoletíš kamkoliv, kam poletím já. Prosím."

Uchechtl se. Blázen. I když, v letadle mu evidentně přes hubu dát nemůžu. „Jistě, že ne. Já poletím s tebou. Ne za tebou. To je jasný rozdíl."

Zoufale jsem zaúpěla. „Copak si nikdy nebyl v Paříži?"

Zavrtěl hlavou. „Nikdy mě nelákalo být ve městě lásky, když bych tam nedělal nic jiného, než obšťastňoval nevinné Francouzsky. A Eiffelovka mě taky nikdy nelákala. Bojím se totiž výšek."

„Já tam jedu hlavně kvůli Eiffelovce. Chci ji nafotit ráno, večer, odpoledne a při západu slunce. Taky ji chci nakreslit."

„Nesnáším umělce. Jsou to volnomyšlenkáři."

„Já nesnáším sukničkáře. Jsou to debilové," oplatila jsem mu a on se rozesmál.

Kdybych věděla, že se mnou pojede do Paříže a do Londýna a do Petrohradu a do... prostě tolik dalších měst, vůbec bych nelitovala, že nebyl na rozlučce. Spíš bych ho zabila, kdyby tam přišel. Nejspíš si ho užiju ještě dost.

Pozorně se snažil zaregistrovat každou mou reakci. „Nevypadáš moc šťastně."

Rozesmála jsem se. „Ale no tak, kdo by nebyl celý pryč z tvé přítomnosti v... tolika měsících? Víš, že se mnou zůstaneš hodně a hodně dlouho?"

„Jo. Taková větší dovolená. Stejně budeš ráda, že mě budeš mít. Dej na mě."

„Nesnáším arogantní chování," odsekla jsem mu.

Usmál se. „Někdy by ses měla kouknout i na sebe. I ty jseš arogantní."

Protočila jsem oči. Jasně, že jsem. Od puberty mi to zůstalo. Nevyrostla jsem z toho a nejspíš už ani nevyrostu. I když si nedokážu představit, že bych jako osmdesátiletá byla tak akční. Fuj. Jak asi budu vypadat v osmdesáti?