Společně

Já tě znám

Rušné silnice podél nábřeží kazily nepříjemnou atmosféru, kterou Marta pocítila v parku. Seděly na jedné z laviček na dlážděném chodníku zády k překvapivě líně plynoucí Temži. Dívka se teď příjemně usmívala jako bledé jarní sluníčko a v tmavomodrých očích jí zářily stříbrné jiskřičky - jako by to najednou byl úplně jiný člověk. Občas hodila nenápadně očkem po Martě, která se horko těžko snažila utřídit si všechny své myšlenky, a tiše se uchichtla.
Chvíli jen tak seděly, brunetka pozorovala projíždějící auta, proslulé londýnské dvoupatrové autobusy a kolem procházející lidi. Nakonec to ovšem nevydržela a promluvila.
"Tolik lidí," pronesla tiše a zamyšleně s pohledem upřeným na protější uličku plnou spěchajících lidí, "tolik lidí a nikdo z nich nemá ani tušení, co se děje a vlastně ani že se vůbec něco děje."
Marta na ni mlčky pohlédla. Dívka otočila hlavu a usmála se na ni.
"Jako vždy. A já mezi tolika lidmi musím najít těch pár co ví."
Marta tázavě zvedla obočí.
"Vlastně," usmála se nefalšovaně radostně dívka, "teď už jich je o jednoho míň, když už jsem našla tebe. Ale pár jich možná přijde i samo. Ale tam nahoře je jich ještě víc..." Během mluvení zašátrala v tmavomodré kabelce, vytáhla z ní malou bílou krabičku s písmeny MS na víčku a pohrávala si s ní v rukou.
"No ale ty já už hledat nebudu, na to fakt zapomeň!" Zavrtěla rozhodně hlavou s pohledem upřeným na krabičku ve svém klíně.
"Já?" zeptala se zmateně Marta.
"Ale ne ty! To... to mluvim k někomu koho... ale vždyť si mě ani..." dívka se zadrhávala a v očích se jí zaleskly slzičky. Ona je ale nenechala skápnout. Zatřepala hlavou aby si pročistila myšlenky.
"No," začala rázně, "takže co teď? Dobrý, teď mám tebe, to je fajn, bude se mi líp hledat." Znovu se vesele usmála.
"Kdo jsi?" zeptala se zmatená Marta.
"Á...ha. Ty to nevíš viď?" zeptala se trochu sklesle dívka.
"Ne já to opravdu nevím, jak bych mohla?" odvětila Marta.
"No, já tě ale znám," namítla brunetka.
"Jo to by mě taky zajímalo, odkud mě znáš, ale momentálně chci první vědět kdo jsi," trvala na svém Marta.
"Copak jsi mě nikdy neviděla ani o mě neslyšela?" zeptala se posmutněle dívka.
Marta se zamyslela. Přece jen měla pocit, že už ji někde viděla, ale za boha si nemohla vzpomenout kde.
"Možná," začala nejistě a dívce se rozzářily oči, "možná jsem tě už někde viděla, na fotce nebo na plakátu, ale kde to netuším," přiznala popravdě.
Dívka se usmívala a oči jí zářili štěstím.
"Já vím kde," usmála se šťastně a zároveň tajemně, "ale nevím jestli je na to ten správný čas," dodala tiše a trochu nejistě.
"Ale asi ti o mě nevyprávěl, co?" vyzvídala.
"Kdo?" zeptala se zmateně Marta.
"Ehm... kdokoliv," mávla rukou brunetka. Marta nasadila tázavý pohled ale když brunetka jenom zdvihla obočí, obrátila ho radši pryč a odhodlala se se nad její otázkou zamyslet.
"Ne, asi ne, ale..." začala pomalu. Ani však nedokončila větu a dívka posmutněla.
"No ovšem, jak jsem si jen mohla myslet a doufat, že si třeba vzpomene," odfrkla si posměšně. "No nic," vzdechla.
Pak se zhluboka nadechla a začala znovu hezky zvesela: "Já jsem Molly, Molly Strangerová."
Narovnala se a nasadila pyšný úsměv s očekáváním, že Martu právě naprosto okouzlila.
"Fajn," přerušila doktorka její snění. Molly stáhla obočí a svěsila ramena. Marta se ale jen usmála.
"Marta Jonesová. Těší mě," řekla se skoro hmatatelnou upřímností podala modrooké brunetce ruku. Na dívčině tváři zazářil široký šťastný úsměv.
"Taky mě těší a moc," skoro zašeptala a přijala nabízenou ruku.
"Víš, upřímně jsem se bála toho kdo jsi, ale teď už to vím, protože někdo s tak hezkým jménem nemůže být nikým jiným než prostě člověkem a lidí já se nebojím," zasmála se Marta.
"Ach to je ono! Tohle, dámy a pánové, je Marta Jonesová! Doktorova bývalá společnice a věrná kamarádka, dřívější členka UNIT a průzkumnice Torchwoodu! " pronesla slavnostně Molly za doprovodu širokých gest rukou.
"A to víš zas jak?" zeptala se podezíravě Marta a založila si ruce na prsou.
"Já o tobě vím všechno," usmála se brunetka šibalsky a v tmavomodrých očích jí zajiskřilo.
"To je přesně ten důvod, proč ti pořád, i přes to krásné jméno, vůbec nevěřím."
"Jaký důvod?" zeptala se udiveně Molly.
"Ta tajemnost, ty narážky a věty, které nedávají žádný smysl, ačkoli zní jako ty nejmoudřejší moudra ze všech, nebo možná naopak. Proč to tajnůstkářství, ta tajemnost?"
"Ani nevím, jen tak, je to sranda," pokrčila rameny Molly a zasmála se. Pak nečekaně rychle a silně tleskla rukama a vyskočila na nohy. "Tak vstávat a jde se najít ostatní. Chystá se párty," dodala tajemná brunetka a spiklenecky mrkla na svou nově nalezenou spojenkyni.

Tak jo, moc se omlouvám, možná jsem čím dál tím línější, možná je čas čím dál tím rychlejší, ale prostě se tak nějak stalo, že jsem skoro měsíc nic nenapsala. Možná vlastně i víc než měsíc, ale to radši nechci přesně vědět. Tak se opravdu moc omlouvám těm, co některé z těch blbostí co píšu čtou a slibuji, že teď už budu psát častěji. A nebo ne, neslibuji, ale slibuji, že se o to pokusím :)
Jo a ještě bych chtěla dodat (protože to bylo to první co kamarádku napadlo, když to četla), že se s Molly opravdu nijak neztotožňuji (to až se Sally, ale "no more spoilers" :D)...