Dean a Nick

„Pět mrtvých a dva těžce zranění," pravil policista Nick Burkhardt, když vstoupil do výslechové místnosti a hodil na stůl složku k případu. Usadil se na židli proti místu obžalovanému a začal pročítat spis. Vytáhl z něho i fotky činu a vyložil je na stůl.

Druhý muž v místnosti si je poslušně, ale bez většího zájmu, prohlédl. To, co se na těch nevinných pachatel dopustil, bylo hrozné a šokující, na jeho tváři se však nepohnul ani jediný sval, bez jediné lítosti, nebo ohromení. Už ty fotky totiž jednou viděl a dokonce viděl i jiné horší věci.

Nick si odkašlal a pak se ještě zpříma zahleděl na muže před ním. „Máte působivou složku, Deane Winchestere, a tyhle vraždy se v ní budou nádherně vyjímat."

Dean Winchester pokrčil bezstarostně rameny, jako by snad šlo o ukradené lízátko a ne o rozpáraná lidská těla. „To je možné. Ve svém životě jsem udělal dost chyb. I když myslel jen na dobro, ne vždy to vyšlo, jak mělo. Spousta lidí mě viní za spoustu věcí, a někteří nejsou tak daleko od pravdy, ale krev těchto mrtvých..." Dean zavrtěl hlavou. Proč se vlastně svěřuje tomuhle policejnímu idiotovi, který ví tak akorát zbla, o čem to vlastně mluví? To už je z těch sraček, co se stalo s bráchu, Casem, Bobbym, Kevinem, tak na nervy? Problesklo mu hlavou. „Přišel jsem pomoct," uzavřel to nakonec prostě.

„Tak mi pomozte," opáčil Nick jednoduše.

Dean se rozesmál, co vlastně čekal, že mu tenhle portlandský policista řekne jiného? „Jak? Nemáte ani ponětí, co se tu děje."

Tentokrát to byl Nick, kdo na chvíli dal oči v sloup a pokrčil rameny. „No, myslím, že mám docela dobrou představu, jen bych ji potřeboval trochu upřesnit," řekl upřímně.

Skutečně! Tyhle rozhovory vždy stejné?! Nechápající policisté, kteří si myslí, že všechno ví, že vše je jasné a viník sedí naproti nim. Deana tyto rozhovory začínaly tak trochu unavovat a to si je dříve tolik užíval. Tentokrát to však byl on, kdo se přepočítal. „Dobře, nebudete tomu věřit, ale tady jde zatraceně o démona," zašklebil se, s nutnou dávkou sarkazmu řekl pravdu, se snahou nebýt považován za šílence jen hajzla, co si z toho celého dělá srandu.

Policista se nezasmál. „Aha a jak se takový démoni zabíjí, protože nečekám, že kdybychom ho zatkli, podařilo by se nám ho v cele udržet?" zeptal se naprosto s klidem.

Na Deanovi tváři se mihl úsměv, skutečný úsměv. Možná ten policista nebyl tak špatný, alespoň měl smysl pro humor. „No, těžce. Běžné je vymítání a poslání těch zmetků zpátky do pekla, funguje na ně sůl a svěcená voda, ale nic z toho je vlastně neoddělá. Abys je zabil, musíš je buďto střelit koltem Samuela Colta, nebo probodnout pradávným démony zabíjejícím Kurdským nožem," odpověděl po pravdě.

„Nemám kolt, ani takový nůž, ale myslíš, že by stačilo, kdybych ho probodl Posvátným šídlem inkvizice?" zeptal se Nick se zájmem a to Deana úplně dostalo. Začal se hystericky pohihňávat. Ok, ten chlap neměl jen smysl pro humor, ale byl úplně v tom nemožný. Jak někdo může vtipkovat s takovou kamennou tváří? Jasně Cas mohl, ale ten si neuvědomoval, že řekl něco zábavného, co mělo dvojí kontext, nebo tak. Jenže tenhle... A najednou to Deanovi došlo. Ten chlap, policista před ním se nesmál, myslel to vážně.

„Ty, ty jsi lovec?!" vyhrkl Dean.

„Grimm, no, lovec monster, i tak se to dá říct," přikývl Nick.