Padám. Propadám se. Hluboko do něčeho neznámého. Je chladno. Není vidět už ani vlastní stín mé ruky. Kdy se tady tak moc setmělo? Odkdy každý můj den nabral takovouhle barvu? Odkdy má můj život takovýhle spád? Vždyť ještě donedávna to bylo jenom jedno a to samé. Mé já, které neumí nic jiného než být mnou. Mé sny, které neznají začátek a konec. Mé srdce, které si už dávno zvyklo na pocit osamění a bezmoci. Můj vlastní rozum a vlastní stín, který mě pronásledoval a ničil jakékoli naděje na štěstí. Tak se ptám...Kdy jsem zahnala rozum pryč a stín nechala povlávat daleko zamnou? Kdy jsem se zřekla všech svých zásad? Kdy jsem konečně pocítila první náznaky štěstí a odhodlala se vsadit ho za cenu vlastního ublížení? Vzpomínám si, ale musím zapomenout, protože za jakou cenu platím pamatováním si někoho, kdo už dávno zapomněl?
Potkala jsem dvě neočekávané procházející. Obě na vlas stejné. Viděla jsem jakousi jiskru, jakési tiché porozumění. Vyzařovaly zvláštní klidný smích. Byl to jen okamžik. Tak malá chvíle a celý můj život náhle ztroskotal. A já teď vím. Teď totiž vím, jaké je prožívat štěstí, když vidíš jiskry. Teď vím jaké je, když ti rozumí i beze slov. Už vím jaké je rozloučení a co znamená mít naději.
Jsem daleko. Hluboko pohřbená ve vlastních emocích, které nemůžu utišit. Zbyla jen vzpomínka na tichý klid. Vzpomínka na chvějící se srdce, které najednou začalo bít. Na dvě navlas stejné modré oči ve kterých se ztrácel v dálce on i obraz mě jak jsem se znala doposud.
Propadám se, potápím se víc a víc. Přemýšlím, jestli budu vůbec někdy schopná vrátit se tam, kde jsem byla. To místo, kde jsem zanechala kousek sebe samotné. Mám pocit, že si ze mě má vlastní představivost utahuje. Cítím teplo své dlaně, cítím ten letmý známý dotek. Lidé přicházejí a odcházejí, ale ti správní se vždy vrátí. Nořím se znovu. Nemám kam utéct a ani nechci. Ty oči, které mě propalují podobným pocitem, jako když šktnete sirkou pod sněhem a já posílám všechny myšlenky pryč a temný stín vlaje daleko, kde ho už nevidím.
