Secret love song... N.H.

••• Memories •••

Neochotně otevřu oči, když mě probudí mě až moc známá melodie ozývající se odněkud z pokoje. Po malé chvilce, kdy můj spánkem zastřený mozek začne fungovat, si uvědomím jaká melodie to je. Neměla jsem tu sílu jeho číslo vymazat ze seznamu. Pořád tam je, abych mohla mučit sama sebe. Nechám telefon zvonit, jelikož s ním ani s nikým jiným nemám momentálně chuť mluvit.

Můj zrak zabloudí k digitálním hodinám na poličce naproti posteli. Je sedm večer, za okny se začíná pomalu smrákat, ale mě se nechce se hýbat. Melodie po zhruba čtvrtém pokusu ustane a v pokoji se rozhostí ticho. Pevně obejmu medvěda a zachumlám se zpět pod peřinu. Moje oči putují po mě tak známém pokoji a já opět nechám plynout mou myslí vzpomínky.

••••••••••

„Co by sis přála k narozeninám Elijah" Niall ležící vedle mě na boku na mé velké posteli mě sleduje svým modrým pohledem a já mám co dělat abych se dokázala soustředit. Moje euforie z toho, že si našel čas ve svém volnu k návštěvě rodiny ve volnu mezi částmi turné je tak velká. Nezapomněl a je tu. Za dva týdny mám patnácté narozeniny a on nezapomněl.

„Nevím Ni, přání je hodně, ale žádné z nich mi nepřipadá důležité" stále se na mě dívá a mě v tu jednu jedinou chvilku napadne bláznivý nápad a já ho vypustím ze smíchem s pusy dřív než se mozek spojí s hlasivkami tak jak to u mě většinou bývá. „Přála bych si klavír" když to ze mě vypadne na pár vteřin se zarazím, ale jakmile vidím Niallův výraz začnu se smát ještě víc a on se ke mně přidá.....

••••••••••

Jenže on mi ten klavír opravdu koupil, přivezli ho přesně v den mých narozenin, přesně v den kdy se mi naprosto změnil život. Byl to ten nejkrásnější a přesto nejsmutnější narozeninový den v mém životě. Posadím se na posteli a můj zrak padne na fotku v rámečku na mém psacím stole. Jsme na ni všichni, moji rodiče a já. Poslední fotka, kterou jsme měli možnost spolu vyfotit. Po mých tvářích opět začnou téct slzy a já je nechám nemám sílu je zastavit, nechci je zastavit...

••••••••••

„Mauro já už, ale opravdu nemůžu, děkuju moc bylo to vynikající" Maura se na mě usměje a odnese talíře do kuchyně, chtěla jsem jí pomoct, ale ona mi to striktně zakázala. Niall se na mě kření s pohovky, kde si hraje s malým Theem a já se k nim přidám. Jsem tu spokojená, je to moje druhá rodina. Podívám se znovu na hodiny, abych zjistila, že se naši už skoro půl hodiny zdrželi. Chtěli pro mě prý tenhle rok něco speciálního a tak proto jeli zatím co mě nechali s Niallem u nich. Měli tu být už před půl hodinou. „Elijah neboj, třeba se jen zdrželi na dálnici" Niallův hlas mě vytrhne z mých myšlenek a já se jen usměju v odpověď. Nechci mu říkat, že už dobrou hodinu mám neblahé tušení, jakoby se mělo něco stát a já nevím co. Hrajeme si s Theem ještě hodinu, když nás vyruší zvuk zvonku.....

••••••••••

Když mé slzy alespoň na chvilku vyschnou pomalu spustím nohy na podlahu abych se vydala s pokoje jakoby přitahována po schodech do obýváku. Zastavím se ve dveřích a pozoruji klavír stojící v roku místnosti u velkého francouzského okna a opět mě zasáhne ta vlna, ten smutek. To zvonění tenkrát u Horanů znamenalo pro mě konec bezstarostného dětství. Věděla jsem to, věděla jsem, že se něco stalo a policisté za dveřmi mi to jen potvrdily. Nevím jak jsem se dostala do Niallova pokoje, jak jsem se ocitla v jeho náruči nevím, jak plynuly následující dny. 

Vím jen jedno, nebýt jeho zbláznila bych se, nebýt Maury a ostatních skončila bych hodně špatně. Moji rodiče zahynuli při hromadné nehodě aut na cestě z Dublinu. Byli na místě mrtví, a já se vymkla kontrole. Dělala jsem vše proto, abych nějak zabila tu bolest ve mně. Přestala jsem chodit do školy, poflakovala jsem se , kradla, dělala problémy, jen abych na to nemusela myslet.

Přejdu pomalu ke klavíru a posadím se na židličku. Moje prsty přejedou po víku, než ho odklopím a dotknu se zlehka kláves.

Je to jeho úsměv, který mi vyvstane na mysli, jen on mě dokázal zkrotit, pro něj bych udělala cokoliv. Možná to bylo nejlepší rozhodnutí odejít s ním a nechat si řídit život a možná...možná také ne. Moje mysl a moje srdce jsou rozpolcené jako nikdy. V jeden moment mám pocit, že jsem se s tím vším vyrovnala, a v druhý je to všechno zpět.

Pocit zrady a ponížení. Od něj od nich všech, ale přesto všechno ho stále miluji a nikdy nepřestanu. Je součástí mého života. Moje prsty se rozeběhnou po klávesách a v mé mysli se zrodí melodie. Hraji pomalu a zvolna, tóny mi rezonují v hlavě a já vše kolem vypouštím a nechám se jen unášet hudbou....

Komentáře a hvězdičky jsou vítány lásky moje a předem děkuji moc ♥♥♥

With big love...

Vaše Nat