Zvědavě jsem vykoukla z našeho kupé a rozhlédla se kolem. Paní, co prodávala sladkosti byla zrovna u vedlejšího kupé. Popadla jsem neveliký pytlík peněz a šla si něco koupit. Byla jsem zrovna na cestě do Bradavické školy čar a kouzel. Tolik jsem se na svůj první rok v Bradavicích těšila, že jsem si hábit oblékla hned po nástupu a celou cestu studovala učebnice. Měla jsem o Bradavicích přečteny snad všechny knihy a na svůj věk jsem uměla poměrně dost kouzel. "Dáš si něco zlatíčko?" vyrušila mě ze sna paní s vozíkem a sladkostma. "Prosím jednu Čokoládovou žábku" zamumlala jsem stydlivě, podala jí peníze a naoplátku si vzala svůj nákup. Oči mi zabloudily do kupé před kterým jsem stála a srdce se mi rozbušilo. Vpíjela jsem se do zelených, nazaměnitelných očí. Předemnou stál Harry Potter. Odvrátil pohled a požádal o Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak. Nespouště jsem z něj oči. Věděla jsem, že ho tady potkám, ale stejně mě to překvapilo. "Harry Potter" vypadlo ze mě. Chlapec se s tázavým pohledem otočil. "Totiž..." koktala jsem, "celá naše rodina tě hrozně obdivuje, tvoje hrdinství a tak...". "hmm" otočil se zase zpátky a věnoval se objednávce. Pochopila jsem, že mám odejít. Trochu mě jeho chování zklamalo, ale chápala jsem, že už se mu lichocení od lidí zajídalo. Naštěstí už jsme dojeli do Bradavic a já ja ten trapný rozhovor rychle zapoměla. Za chvilku jsem už procházela Velkou síní směrem ke starému kloubouku. Věděla jsem o něm vše. Rozděluje studenti do kolejí. Celá naše rodina byla v Nebelvíru a já si byla jistá, že nebudu vyjímka. "Slečna ........" v duchu jsem děkovala a u toho proklínala své rodiče, za svoje jméno. Jako první ze všech dětí jsem opustila houf a sedla si na stoličku. Někdo mi dal na hlavu kloubouk a já jen čekala co řekne. "Hmmm, těžké.... Jsi odvážná, chytrá i skromná.... Nebelvír, Havrapsár nebo Mrzimor....hmmm, ještě je tady něco...něco co překonává všechny ostatní vlastnosti." byla jsem zmatená.. "Co?" zašeptala jsem. Bohužel jsem nedostala odpověď.. "Zmijozel!" vykřikl Moudrý klobouk a já ztuhla. Seděla jsem na místě a nechápala. Chtěla se mi brečet. Někdo mě ze stoličky vystrčil a já se potupně, se slzami v očích, vydala ke stolu koleje, kterou jsem nenáviděla.
Trochu HP? Proč ne? Užijte si to. :)
Edith
