Taegi - Kluk ze sirotčince

1

"Mami? Můžu ti jít dneska pomoct do práce?" Zeptal jsem se své nebiologické matky a bral si na sebe bundu a boty.
"Jasně Tae, budu jedině ráda." Usmála se a též se obula. Jen jsem se na ní lehce zaculil a už ji tahal k autu. Jen laškovně protočila očima a nesedla dovnitř. Cesta proběhla celkem rychle, protože dětský domov ve kterém mamka pracuje, není moc daleko. Vešli jsme dovnitř a já se hned rozběhl za dětmi.
"Tae!" Slyšel jsem zaječet děti, potom už jsem slyšel jen dupot a svůj pád na zem. Miluji děti. Začal jsem si s nimi hrát. Nejdříve schovávaná, potom slepá bába, a potom jsme stavěli hrady ze stavebnice. Byla to hrozná zábava. Rozhlédl jsem se okolo sebe a v rohu místnosti jsem zahlédl chlapec. Nepoznával jsem ho, takže tu musel být nový. Celou dobu nás pozoroval. Mohlo mu být tak 15 let. Byl strašně roztomilý jak seděl v tom rohu a vypadal jako vystrašená laňka. Nechal jsem děti dětmi a rozešel jsem se k němu.
"Ahoj, jak se jmenuješ?" Usmál jsem se a sedl jsem si do tureckého sedu před něj.
"Já já jsem Yoongi." Řekl a sklopil pohled.
"Ahoj Yoongi, já jsem Taehyung, ale říkej mi Tae." Přátelsky jsem se na něj usmál.
"Těší mě Tae." Zašeptal.
"Mě taky. Nechceš si s námi jít hrát?" Zeptal jsem se a na setinu vteřiny jsem zabloudil pohledem k dětem v hloučku. Yoongi uhl pohledem. Jen zakroutil hlavou a poté už se na mě nepodíval.
"Pročpak?" Culil jsem se na něj dál.
"Prostě nechci." Naštvaně se zvedl a chtěl odejít, ale já ho chytil za zápěstí a stáhl jsem ho pod sebe. Chvilku jsem se díval do jeho překvapené tváře, načež jsem ho začal lechtat. Yoongi se smál tak moc až mu slzely oči. Asi po 5 minutách neustálého smíchu jsem přestal a nechal ho se nadechnout. Ještě chvilku se smál, načež vzal on mě a přetočil nás. Teď seděl on na mě a oplácel mi mé lechtání.
"Odveta je sladká." Smál se, když jsem se pod ním svíjel a kroutil jako žížala.
"Ehm, ehm..." Odkašlal si někdo kousek od nás. Yoongi mě přestal lechtat a i se mnou přesunul svůj pohled na osobu, která se dožadovala naší pozornosti. Při téhle chvilkové nepozornosti Yoongiho jsem mu chytil ruce a přetočil ho pod sebe. On se na mě vystrašeně podíval a snažil se mi jeho ruce vykroutit.
"Ano mami? Potřebuješ něco?" Zeptal jsem se s lehkým nezájmem a svůj pohled směřoval pořád na Yoongiho.
"Ne jen jsem ti chtěla představit náš malý přírůstek do rodiny, tady Yoongiho, ale jak vidím tak vy už se asi znáte." Zasmála se a upřela svůj pohled někam za nás.
"Sakra Mio, to nesmíš!" vykřikla a jako Hulk se valila na zahradu.
"To je tvoje mamka?" překvapeně se na mě koukal Yoongi a svůj pohled přesměroval na zahradu. Jen jsem se zasmál a odkýval mu to.
"Vůbec si nejste podobní." Konstatoval při výměně jeho směrů pohledu, ze mě na mamku a zase zpět.
"Je to má nebiologická mamka, když tu začala pracovat tak si mě adoptovala. Mám ji moc rád." Pousmál jsem se na tou vzpomínkou. Poté jsem Yoongimu pustil ruce a následně z něj slezl. On se po chvíli zvedl ze svého pololehu a přišoupl se vedle mě.
"Mimochodem Yoongi, kolik ti je let?" Zeptal jsem se a svůj pohled zabodl do zdi naproti mě.
"No, ehm... Jenom 14." Sklopil pohled a já na něj vytřeštil oči, načež jsem zklamaně sklopil pohled.
"Mě je 19." Podotkl jsem a falešně jsem se usmál.
"Tae tae!" Přiběhla ke mě Katelin, čímž nás vysvobodila z tohohle hrozného ticha.
"Ano Kate?" Usmál jsem se na ni a nechal se od ni někam zatáhnout. Zbytek dne jsem Yoongiho už neviděl. Další den jsem musel bohužel do školy. Chodím do posledního ročníku lékařské fakulty. Chci pracovat jako dětský lékař. Moc mě těší pracovat s dětmi. Po škole, která mi končila v 15:30 hodin jsem se vydal domů. Tam jsem se najedl převlékl a vydal se k mamce do práce. Trávím tam většinu svého času.
"Ahoj mami." Zasmál jsem se a objal jsem ji.
"Ahoj Taehyungie." odpověděla mi a opětovala mi mé obětí.
"Jo a Tae? Potřebovala bych od tebe takovou maličkost." Uculila se na mě a chytla mě za ruku.
"Ano?" Zeptal jsem se s širokým úsměvem.
"Víš ten nový? Yoongi?" Jen jsem kývl a čekal co z ní vypadne.
"Vůbec nechce jíst a mě to strašně moc trápí. Zkus ho nějak přemluvit, nebo zjistit proč nejí." Zašeptala sklíčeně.
"Zkusím to." Usmál jsem se. Moc dobře věděla, že to s dětmi umím a že bych nejradši nenechal jediné dítě na zemi smutné kdyby to šlo. Jen jsem nad tím protočil očima a vydal jsem se Yoongiho hledat. Překvapivě jsem ho našel v tom samém rohu jako včera.
"Ahoj Yoongi" Usmál jsem se a sedl jsem si před něj.
"Hmm, čau." Zamručel a nevěnoval mi žádnou pozornost a dál koukal někam do dálky.
"Jakpak se dneska máš Yoongi?" Usmál jsem se na něj a nevěnoval jsem pozornost jeho lhostejnému pohledu. Položil jsem svoji dlaň na hřbet jeho ruky. Jen ji lehce cukl, ale nechal ji pořád pod mojí.
"Já, já... Dobře." řekl nakonec a sklopil pohled na zem. Nad jeho stydlivým gestem jsem se jen uculil a palcem začal lehce přejíždět po hřbetu jeho ruky.
"Tak to je fajn. Yoongi?" Zeptal jsem se lehce. Jen nadzvedl svůj pohled od země a pokýval hlavou jako kdyby mě vybízel k pokračování.
"Moje mamka a já si o tebe děláme menší starosti. Chápu, že se tu asi necítíš moc dobře, ale měl by jsi jíst. Vždyť už teď jsi úplně hubený a já se bojím, že bych ti pouhým pohybem ruky mohl ublížit." podíval jsem se mu přes řasy do očí. Yoongi pro mou smůlu zase sklopil pohled.
"Já jen nemám hlad." Vyhnul se očnímu kontaktu, jako kdyby byl země zajímavější víc než já. Natáhl jsem svou volnou ruku k jeho tváři a lehce obkreslil konturu jeho čelisti. poté jsem svou ruku přesunul na jeho bradu a lehce jeho tvář nadzvedl do úrovně té mé. Jeho oči se na mě vystrašeně dívali. Hřejivě jsem se na něj usmál a přesunul svou ruku zpět k jeho tváři.
"Popravdě Yoongi, copak tě trápí?" Jeho oči se topily v těch mých. Věděl jsem, že teď nemá sílu na to aby odpověděl a tak jsem si ho jemně přitáhl k sobě a nechal ho aby mi spadl do náruče. Jeho malé tělíčko jsem měl položené v klíně. Hlavu měl opřenou o mou klíční kost a roce přitáhlé ke své hrudi. Lehce jsem ho jednou rukou hladil po zádech a druhou jsem měl v jeho vlasech. Yoongiho nepravidelný dech se pomalu klidnil a já věděl, že mi pomalinku usíná v náručí. Opatrně jsem se s ním zvedl a šel s ním za mamkou.
"Mami?" Poklepal jsem ji rukou na rameno. Yoongi byl tak lehký, že jsem ho unesl klidně v jedné ruce a to jsem nebyl žádný svalovec.
"Ano Ta......e?" Překvapeně se na mě dívala. Její pohled směřoval na Yoongiho v mém náručí. Nahodil jsem výraz 'Potom ti to vysvětlím' a protočil jsem očima.
"Kde má pokoj?" Zeptal jsem se potichu. Yoongi se trochu zavrtěl a tak jsem ho radši začal jemně hladit po zádech.
"2 patro, pokoj číslo 8." Řekla spěšně a nechala mě v pohodě projít. Došel jsem k Yoongimu do pokoje a položil ho do postele. Pokoj byl ošklivě šedý což ještě víc prohlubovalo smutek tohohle pokoje. Musím mu to tu někdy vymalovat, je to tu deprimující. Sedl jsem si k Yoongiho posteli a přikryl jsem ho dekou. Potom jsem mu vtiskl jemný polibek do vlasů a chtěl jsem odejít, ale něco mi v tom zabránilo. Byl to pocit, pocit toho, že by se mohl cítit sám, že by se mu něco mohlo stát a já bych tu nebyl. Nemohl jsem od něj odejít, moc jsem se o něj bál. Znovu jsem se posadil k jeho posteli a pohladil jsem ho po tváři. Yoongi se lehce posunul na posteli dozadu. Poklepal na místo vedle sebe. Chvilku jsem váhal, ale jeho krásné hněďoulinké oči mě přesvědčili o tom, abych si k němu lehl. Kdyby mi řekl ať skočím z London Eye, za pohled do jeho očí bych to udělal. Yoongi si položil hlavu na můj hrudník a přitiskl se ke mě celým svým tělem, že už to snad ani víc nešlo. Objal jsem ho okolo útlého pasu a nechal ho, aby znovu usnul. Tiše jsem mu do ouška broukal melodii mě tak moc známé písně a při tom jsem mu v pravidelný intervalech tvořil kroužky po celých jeho zádech. Když Yoongi usnula já věděl, že teď už se tak moc lehce nevzbudí, líbl jsem ho na čelo a vstal jsem z postele. Věnoval mu poslední pohled a poté zmizel domů. "Sakra, co to mělo být?!" Zaklel jsem a mrskl sebou do postele. Protočil jsem očima a hodil polštář proti zdi.

--------------------------------------------------------------------------

Jááááááás!!!!

První část této povídky :D

Btw. ještě nevím jestli to bude na 2 nebo 3 díly ale víc to snad mít nebude *smích*

Jako vždy jsem děsně líná to po sobě kontrolovat a tak to nechávám takto a doufám, že to není až tak hrozný, aby vám vytekl mozek z uší :D

Další dílek můžete asi čekat zítra, ale uvidíme jak to půjde ve škole no :P

Mimochodem má to asi 1500 slov tak prosím potlesk :D

Jo a chtěla jsem se vás zeptat :

-Jaký je váš nejoblíbenější ship?

-Kdyby jste si měli vybrat jaký ship by byl skutečný vybrali by jste si Vkook nebo Taegi? :3

Tak snad u dalšího dílu....

Vaše Lexíí *-*