Desire /Niall Horan FF/

36. Začátek konce

Ze všech zbylých sil, jež jsem ještě v sobě někde posbírala, jsem zrak odvrátila a pozornost zaměřila na malou kosmetickou taštičku v rohu linky. Byla plná léků, které nám sbalila mamka. Potichu jsem se v ní začala přehrabovat.

Jenže kolem mě se rozprostírala neproniknutelná tma, viděla jsem jen matné obrysy kuchyňských spotřebičů. Plně jsem se soustředila na hledání známé bílé tabletky, tudíž jsem ani neslyšela, že se ke mně někdo plíží.

"Lin?" ozvalo se měkce.

Vyjekla jsem a lekla se tak, až mi taška spadla na zem a veškerý její obsah se rozkutálel po podlaze. Hlava se mi díky horečce točila, jako bych právě slezla z kolotoče, srdce prudce bouchalo o žebra a po zádech mi stékal pot.

"Jsi v pořádku?" klesl blonďák do podřepu a ten zmatek urychleně uklidil.

Popadala jsem dech. Vyklonila jsem se, chtíc tak dohlédnout k pohovce, na níž stále klidně odpočívala má sestra. Neměla o okolním světě nejmenší tušení. Ach, jak já jí záviděla!

"Hej, Lino!"

Sklopila jsem pohled. Niall se na mě starostlivě díval, hlavu trochu nakloněnou.

"Jsem," klesla jsem k němu a našla bílou tabletku. Nemohla jsem se dočkat, až ji spolknu a zalezu zpátky do postele. Cítila jsem se doopravdy mizerně. Kromě psychické stránky nyní trpěla i ta fyzická.

"Na co prášky?" uchopil mě za zápěstí. Vykroutila jsem se a mu a vytáhla se zpátky na nohy.

Kuchyně se zhoupla. Musela jsem se chytit okraje linky, jinak bych se zblízka seznámila s podlahou.

Ten herecký pokus mi nevyšel. Niall si malého škobrtnutí všiml, poznal, jak neskutečně zle mi je. Objal mě totiž kolem pasu a poskytl mi tolik potřebnou podporu.

"Celá hoříš," položil mi dlaň na čelo. Při jeho doteku jsem sebou škubla, zjevně i přes veškeré vyčerpání organismu si tělo zcela jasně uvědomovalo, koho má ve své blízkosti.

"Na," podal mi lahev neperlivé vody.

Hodila jsem do sebe tabletku a zapila ji.

"Díky," šeptla jsem. "Zřejmě jsem chytila nějakou virózu."

Niall sevřel čelist. "No, zjevně jste se Zaynem venku lítali dost dlouho." No, kdyby jed v jeho slovech zabíjel, už bych se mrtvá válela na zemi.

Zamračila jsem se. Taková konverzace mi též moc nepomáhala, ovšem cítila jsem potřebu nějak se bránit. "Nemáš právo mluvit se mnou takhle."

"Chápeš, že neskutečně žárlím?" sevření kolem mého pasu zesílilo. "Celý večer jsi seděla vedle Zayna. Díval se na tebe jako na svatý obrázek, nevšimla sis toho? Začíná do tebe být zamilovaný."

Skousla jsem ret. Věděla jsem to velmi dobře, ale za nic na světě bych to neřekla nahlas. Bylo by to jako dráždit hada bosou nohou.

"A nemělo by ti to být jedno?" držela jsem se z posledních sil na nohou. "Já se, na rozdíl od tebe, nerozhodla se Zaynem strávit noc na gauči."

Napjal se. Cítila jsem to.

"A nakonec, tohle fakt není nejvhodnější chvíle na podobný rozhovor. Mám pocit, že sebou v příští vteřině praštím."

"Máš pravdu, omlouvám se. Pojď, pomůžu ti zpátky do pokoje."

Nebránila jsem se. Projednou jsem mu za jeho pomoc byla opravdu vděčná.

Niall mě do postele doslova odtáhl. Svět kolem jsem vnímala jen zpola, prášek zřejmě začal zabírat.

Když mě uložil jako malé dítě a svědomitě zabalil do peřin, zvedla jsem k němu unavený zrak. "Díky."

Chvilku asi bojoval sám se sebou, no nakonec prohrál. Sklonil se ke mně a vtiskl mi na čelo něžný polibek. „Pro tebe všechno."

To je poslední, co si pamatuji. Propadla jsem se do hlubin konejšivého spánku.

...

Namáhavě jsem rozlepila víčka přesně ve chvíli, kdy hodiny na zdi ukazovaly osm ráno. Hlavu jsem stále měla jako střep, ovšem při letmé kontrole čela jsem zjistila, že alespoň horečka ustoupila.

"Ťuk ťuk," zaznělo zpoza dveří. "Můžu dál?"

Niall?! Sakra, co tam ještě dělá?

"Eh, ano, pojď," urovnala jsem si pokrývku a bezděky si trochu upravila vlasy. Vzápětí jsem se však okřikla. Ježíš, co jen blbnu?

Práh překročil s nejistým úsměvem. "Jak se cítíš?"

"Určitě lépe než v noci," vyhnula jsem se jeho pohledu. "Trochu jsem se z toho vyspala."

"To je dobře," usedl vedle mě. "Nedovedeš si představit, jak strašně jsem se o tebe bál! Skoro jsem nezamhouřil oči."

Natáhla jsem ruku a položila mu ji na rameno. Neměla jsem to dělat, ale mé city byly silnější. "Děkuju za to, jak jsi mi pomohl. Opravdu. A už se neboj, jsem v pořádku."

Všimla jsem si, jak se mu hruď trhavě zvedla. "Já to nezvládnu." Můj mozek byl teplotou asi trochu zamlžený, jelikož mi nedošlo, k čemu se chystá.

Až když se jeho ústa spojila s mými.

"Co se tu děje?" zazněl od prahu šokovaný hlas.

S vytřeštěným pohledem jsem se od Nialla odtáhla.

Ve dveřích stála Bella.

* * * * * * * * * * * * * * * *

Huhůůůů, ještě 3 díly a jsme u konce... Uteklo to, že =) A svižné tempo jsme udrželi jen díky vám a vašemu zájmu, jste prostě skvělí! Nedokážu ani vyjádřit, jak moc si vaší podpory cením... ♥

Omlouvám se za případné nesrovnalosti =)
PS: Pořád sbírám otázky do speciálního DOTAZNÍKU, tak kdybyste na mě cokoli měli, jukněte na odkaz uvedený v komentářích... =)