Future can be changed /Yaoi/

Kapitola 2 - Přeživší?! Naděje...?

Max:

Dojeli jsme autem k nějaké farmě. Vypadalo to na pěkné místo. Vystoupili jsme a rozhlíželi se.
A pak jsme uviděli někoho se samopalem přijít k nám.
"Sakra..." pošeptal Joel.
Byl to nějaký chlap. Jakmile k nám došel tak řekl: "Okamžitě odsud vypadněte."
"Prosím... chceme jen někde přespat... a pak vypadnout... nemáme kam-"
Joel to nestihl dopovídat: "To mě ale vůbec nezajímá. Řekl jsem aby jste vypadli."
Druhý chlápek k nám přišel. Vypadal že to byl nějaký profesor.
"Um... dobrý den..." řekl nervózně Joel.
Ten profesor si ho prohlédl a odfrkl. Pak se podíval na toho prvního chlápka a bouchl do něj.
Ten první chlápek odešel.
"Dobrý den." odpověděl ten profesor. "Mé jméno je profesor William Oak. Všichni mi říkají jen Oak. A ne, ne ten Oak z pokémonů."
"Dobrý den, těší mě... jsem Max a toto je Joel." usmál jsem se.
"Copak tu hledáte?" zeptal se profesor.
"Místo na přespání... pak chceme pokračovat v cestě."
Perry vzdychl: "Kluci... jsem tu taky..."
"Oh... sorry Perry..." zasmál jsem se. "A toto je Perry."
"Pojďte za mnou." odpověděl s úsměvem profesor a ukázal nám v jakém pokoji budeme spát.

Byl večer a my seděli v kuchyni. Profesor s tím prvním chlápkem, a ještě nějakou ženskou taky seděli s námi v kuchyni.
"Odkud jste?" zeptal se profesor.
"Z města Dusktown..." polkl Joel.
Profesor pozvedl obočí.
Že by něco věděl?
"Slyšel jsem že to místo bylo srovnané se zemí... prý tam byli příšery." odpověděl profesor.
"... jop... to je pravda... a my proti  nim bojovali... společně ještě se čtyřmi kluky a jedním lišákem... ale tři kluci jsou mrtví a ten čtvrtý společně s lišákem nejspíše taky." vzdychl Joel.
"Povězte mi... nevíte něco o té laboratoři?" zeptal se profesor.
"Prý jakmile to tam bouchlo... něco se stalo..." odpověděl jsem.
Ten jeden chlápek se podíval na profesora.
Profesor se usmál. Podíval se na toho chlápka: "Já ti říkal že je naděje..."
"Naděje?" zeptal jsem se.
"Čím dříve... tím lépe..." odpověděl profesor.
Perry se díval z okna ven a pak řekl: "Lidi...? Jestli si tu chcete povídat... nemám s tím problém... ale ta horda zombíků asi jo..." 
Super... a to už jsem si myslel že horší to nebude... výborně Maxi...
Ten chlápek s tou holkou se podívali na profesora a pak na nás: "Profesore... jděte s nimi pryč... budeme vám krýt záda... jestli se to podaří... stejně vše bude moct být změněno..."
Profesor kývl.
A tak jsme my tři, společně s profesorem, vypadli zadním vchodem.
Běželi jsme k autu. A když jsme do něj nastoupili tak jsme se rozjeli a jeli jsme pryč.
Jakmile jsme jeli tak jsme později do něčeho nabourali.
Joel vystoupil a já couvl.
Jakmile jsem couvl tak jsem už uviděl Joela jak mu kápla slza z oka.
"Co se to tam děje?" zeptal se Perry.
"Nemám tucha... ale vypadá to že-"
Joelovi se vykouzlil úsměv na tváři.
Pak otevřel dveře a dovnitř nastoupil- ... Shiro...
Shiro si sedl k Perrymu a díval se na něj.
"Jak... jak to...?" zeptal jsem se.
"Nemám tucha..." odpověděl Joel. "Ale jsem za to rád..."
Joel nastoupil a my zase pokračovali v cestě.
"Ještě pár mil a pak tam dojedeme." odpověděl profesor.
"Dojedeme kam?" zeptal se Joel.
"Ke mně do laboratoře." odpověděl profesor.
"Kvůli čemu?" zeptal jsem se.
"Můžeme to ještě změnit... nemusí žádná apokalypsa vypuknout..." 
"To ani nejde... jak by jste to chtěl udělat?" zeptal se Perry.
"Co takhle cestování časem?" usmál se profesor.
COŽE?!!!!