Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 25// Protože Ian

Vločky se plynule snášely k zemi a splývaly se zbytkem krajiny. Stromy byly pokryté silnou čepicí sněhu, stejně jako všechno ostatní kolem. Všechno bylo jako ve vatě, ale i přes to se ve vzduchu vznášela tvrdá zima. Mráz mě štípal do rukou a tváří a já jsem pravděpodobně vypadala jako jedno velké zakuklené rajče.

Měla jsem na sobě jenom tenkou bundu, kterou jsem pravděpodobně získala někde v sirotčinci a upřímně, byla mi v ní vážně zima. Popotáhla jsem si rukávy, abych aspoň trochu zahřála svoje zmrzlé ruce a tmavou botou kopala do sněhu na cestě mezitím, co jsem procházela zasněženými pozemky. Široko daleko nikdo nebyl, a tak jsem měla celou tu nádheru jen pro sebe. Teda skoro.

„Larisso? Počkej!" vytrhl mě z mých skvělých myšlenkových pochodů cizí hlas. Otočila jsem se a spatřila Sama běžícího mým směrem. Pozvedla jsem obočí nad faktem, že šel v téhle zimě běhat, protože mě by k tomu nikdo nedonutil ani za sto galeonů.

Pousmála jsem se, když se přidal vedle mě.

„Co ty tady?" zeptal se s úsměvem a ruce si schoval do kapes. Stejně jako já byl oblečený na lehko, ale u něj to omlouvala skutečnost, že si na školní pozemky přišel zasportovat.

„Šla jsem trochu na vzduch. Z dalšího odpoledne s Pobertama by mi asi hráblo," uchechtla jsem se.

„Ty jsi šel běhat, co?" pozvedla jsem obočí a přeměřila si jeho promočené sportovní tenisky, které byly až moc v mém stylu, „Seš blázen."

Hlasitě jsem si pšíkla, což Sama donutilo k hlasitému smíchu.

„Moc se nesměj. Už se těším, až i tebe skolí rýma, ty neporazitejnej sportovče," rýpla jsem si a ruce rychle schovala zpátky do kapes.

„Radši mi nic nevěšti."

Vločky mi narážely do obličeje a na teplé kůži se téměř okamžitě rozpustily. Nakrčila jsem nos a několik kapek vody setřela.

„Vlastně jsem se tě na něco chtěl zeptat," prohodil Sam a já kývla hlavou, „bavíš se s Blackem, že jo?" zeptal se zaujatě a já z jeho obličeje vyčetla, že se mi chystá prozradit nějaké drby. Protočila jsem oči při pomyšlení na Blacka. Jeho řeči mě štvou dvacet čtyři hodin denně, ale i přes to spolu vycházíme o trošku líp.

„Když už se bavíme, vzejde z toho jedna velká výměna názorů," uchechtla jsem se.

„No, Black včera odmítl nějakou sedmačku, která byla vážně pěkná. Docela blbě to nesla, protože Sirius holky odkopává až po tom, co s nima něco má. Ne, před tím. Takže se říká, že si možná někoho našel. Je to pravda?" vydechl fascinovaně. Uznale jsem kývla hlavou. Jak to, že jsem o tom ještě neslyšela?

Sam se právě tvářil jako ta největší drbna na škole.

„Já toho moc nevím. Ale co mi je do toho, co dělá Black ve volným čase?" kopla jsem do hrudky sněhu na cestě, „Neobvyklý to je, o tom není pochyb."

______________

Po zimní procházce jsem zapadla do společenské místnosti. Lily, která v teple krbu vysedávala už dvě hodiny mi do ucho našeptávala, co prý se stalo s Potterem, který ji už pár týdnů úplně ignoroval. Měla jsem co dělat, abych se nezasmála, ale nakonec jsem si udržela svůj vážný výraz a podsunula jí názor, že nejspíš dospěl.

Na mysli jsem stále měla fakt, že se blíží Vánoce, což znamená i setkání s Madison. To všechno mi ale kazily opakující se myšlenky, které jako by mi v hlavě opakovaně vykřikovaly 'věštba, věštba, věštba'.