Oppugno✔️ Complete

20.Kapitola

Draco

Bylo to tu hrozné. Můj úkryt nebyl nic jiného než smrdutá díra v zemi a já to tu každý den nenáviděl víc a víc. Přemýšlel jsem, kam bych se mohl schovat, a přitom alespoň částečně žít jako člověk, a ne jako krtek. Byl jsem zvyklý na jiné zacházení, a ke všemu mi chyběla Hermiona. Nenáviděl jsem se za to, že jsem jí vymazal vzpomínky na nás dva, ale takhle byla aspoň v bezpečí. Můj život se teď točil v kruhu nenávisti. Nenávisti k sobě, Voldemortovi a tomu nemožnému zrzounovi, který tohle celé zavinil. A můj otec? Toho nenávidím od chvíle, kdy jsem ten pocit uměl pojmenovat. To kvůli němu a jeho posedlosti jsem tím kým jsem a jsem tady. V díře. Několikrát mě napadlo, že bych se mohl do Bradavic vrátit a požádat Brumbála o pomoc, jenže touhle dobou už každý ve škole věděl, že jsem Smrtijed, a dostat se tam nepozorovaně by bylo skoro nemožné. Tak počkat!

„Ten ples!" vykřikl jsem sám sobě a když jsem rychle vyskočil z postele, praštil jsem se do hlavy o strop. Zaklel jsem a znovu si sedl. Ten ples by mohla být moje příležitost.

Hermiona

Ještě stále jsem se nerozhodla, jestli chci vrátit vzpomínky na Draca. Podle Ginny bych měla počkat až po plese a užít si ho bez slz, ale já si připadala jako podvodnice.

„Hermiono, nepřemýšlel nad tím tolik. Už tě někdo pozval?" vyrušila mě Ginny a skočila ke mně do postele. Musela jsem si povzdechnout, vždyť jí to musel říct, zářil při tom jako lampión.

„Jdu tam s Ronem," vydechla jsem a ona otevřela pusu. On jí to opravdu neřekl.

„Nemůžu uvěřit, že si mu na to kývla po tom, jak se zachoval. Měla si jít raději sama. Jako opuštěná snoubenka. Bylo by to tak dramatické."

„Jako princezna bez prince," zašeptala jsem a sáhla do šuplíku nočního stolku pro jeden z těch obrázků, co mi Draco namaloval. Tenhle obrázek se mi líbil nejvíc, bůh ví proč. Byla jsem na něm já, obyčejná Hermiona.

„Tenhle se ti líbí nejvíc, viď?" zeptala se mě Ginny a já k ní otočila hlavu.

„Věříš, že to nakreslil ten samý Draco, který mi od začátku říkal mudlovská šmejdka?" usmála jsem se a ona taky. Pak mi vzala obrázek z rukou a podíval se na datum na zadní straně.

„Hermiono, to bylo ten den, kdy jsem vás nechala na chodbě ve čtvrtém patře. Víš? Vyprávěla jsem ti to. Řekla si tehdy něco, co ho naštvalo, ale chtěla si se omluvit, a tak si za ním běžela a já tě našla vyčerpanou a v slzách. Myslela sis, že si ho ztratila, ale on se vrátil," připomněla mi, ale já si nevzpomínala. Mělo to co dělat s tím, že i teď by se mohl vrátit? Nevím, co mi tehdy Draco řekl a nevím, co se stalo potom, co Ginny odešla. Tedy vím, že jsem Ginny řekla, že mě Draco políbil, ale to je všechno.

„No tak, Hermiono, hlavu vzhůru. Pojí vás identická věštba, všechno dobře dopadne. Věřím tomu. Teď si na ten svůj zamyšlený obličej namaluj úsměv a pojď mi ukázat šaty, které si chceš vzít. Ples je za chvíli a já z tebe musím udělat princeznu," smála se, ale mě ten úsměv nějak nešel vytvořit.

„Princezna bez prince?" zeptala jsem se, tou samou otázkou, když mě za ruku vytáhla z postele a vlekla ke skříni.

„Přesně tak a schovej si tu apatii pro Rona... nebo prince," zašeptala a mrkla na mě. Pokroutila jsem nad tím očima, vytáhla jsem šaty ve vaku ze skříně a položila je na postel.

„K čemu mi jsou princeznovské šaty, když jsem na prince zapomněla?" řekla jsem a nepřítomně jsem zírala na vak se šaty. Ještě nikdo je neviděl a já až teď začala uvažovat, jestli byly správnou volbou.

„Na co čekáš? Ukaž mi je!" naléhala Ginny a já si znovu povzdechla. Studenými prsty jsem sáhla po zipu a vyndala šaty na světlo. Pověsila jsem je za ramínko na kliku u okna, aby si je mohla prohlédnout.

„No, co jim říkáš?" zeptala jsem se nervózně Ginny a pak jsem se na ní podívala. Stála nehybně na místě, oči vykulené a pusu otevřenou. Nakrčila jsem obočí.

„Ginny?" oslovila jsem jí a lehce se dotkla jejího ramene. Zamrkala a zavřela pusu.

„To si děláš srandu, Hermiono?" řekla užasle a udělala pár kroků k mým plesovým šatům. Přiznávám, že volba barvy nebyla zrovna nejšťastnější. Byla to zelená, Zmijozelská zelená.

„Nelíbí se ti?" sklopila jsem hlavu.

„Hermiono! Jsou dokonalé! Z té barvy Ron zrudne vzteky. A dívej na ty malé krystalky, vypadají jako slzy. Bože, budeš jako Zmijozelská princezna," brebentila a já se usmívala. Ty šaty se mi hrozně líbily, ani nevím proč vlastně, byl to jen vnitřní pocit, že jsou to ty pravé. Líbila se mi hlavně sukně, byly sice upnuté, ale od stehen vedla krásná nabíraná sukně.

„Vážně se tilíbí? Vím, že ta barva není nejšťastnější, ale když jsem je viděla, jako by miněco uvnitř mě řeklo, že tohle jsou ony. Mám k nim i masku, podívej,"řekla jsem a podala jí černou maškarní masku, spletenou z různých ornamentů akrystalků, jako měly šaty. Ginny si ji ode mě vzala a pohladila ji prsty.

„Víš... chtěla bych, aby tady byl Malfoy. Ten výraz, když by tě viděl, by stál za to," usmála se a já se taky usmála. Ten starý Draco by jistě poprvé ztratil řeč, a ten nový? Bůh ví, co by udělal.

„Takže... jdeme na snídani?" změnila jsem téma a oblékla si župan. Ginny odložila masku na postel a vzala mě za ruku.

„Jo, a pak ztebe uděláme pravou Zmijozelskou princeznu."