Hello Again

Kapitola 1

Až vyrostu, bude ze mě... Počkat... Cože? Co jsi to řekl? 

Ticho prorazil zvuk budíku. Tmavovlasý mladík pomalu pootevřel svoje křečovitě zavřené oči. Vzduchem se nesl zpěv ptáků a jarní vánek si pohrával se záclonami. Chlapec se pomalu vydrápal z postele a vydal se směrem do kuchyně, odkud už se nesla příjemná vůně snídaně. Cestou se mu ještě stihla pod nohy připlést sněhobílá kočka, kterou pouze se slovy "Bacha, šlápnu na tebe." jemně odkopl. 

Eh... O čem ten sen sakra byl... Zamyslel se ještě u snídaně, ale nechal to plavat a vydal se do školy.

"Co že dneska tolik zíváš?" Optal se ho brýlatý spolužák s pobaveným výrazem na tváři. "Měl jsem divnej sen." "Cože?! Beztak to bylo něco perverzního" přidal se poněkud zakrslý blonďáček. "Myslím, že to bylo něco z minulosti." "Z minulosti?" Oba spolužáci naklonili hlavu a čekali na detailnější vysvětlení. "Nejspíš to bylo z doby, kdy jsem byl ještě dítě. Ale ta osoba ve snu už rozhodně dítě nebyla. A jakmile jsem se probudil, sen byl pryč..." "No jo. Pamatuješ si sny po probuzení, ale časem se ti vypaří z hlavy. Zajímalo by mě, čím to je" "Kdo ví..." 

Jejich dumání nad sny však přerušil blonďáčkův ne příliš hlasitý výkřik. "Cože?! Onoda je zas s jinou holkou?" Ukazoval na kolemjdoucího kluka s také světlými vlasy, jen krapátek delšími. "Wow. Oblíbený jako vždycky." Přitakávali oba spolužáci. "Sakra... Doufám, že se brzo rozejdou." "Počkej, počkej. Neříkal jsi náhodou, že jste kamarádi z dětství?" Optal se blonďáček tmavovlasého chlapce. "Jo, ale už jsme spolu dobu nemluvili." "Proč ne? Od kdy?" "Od doby, co jsme nastoupili na střední." "Tak dlouho? Pohádali jste se?" Vyptávali se dál oba zvědaví kamarádi. "To bych taky rád věděl... Vlastně-..." "Co?" "Eh... Nic nic." Trochu se mi vybavil můj sen... Pomyslel si sám pro sebe. Myslel jsem, že to byl sen z doby, kdy jsem byl ještě dítě. Ale vybavuju si Koukiho, jaký je dnes. Nejspíš... Asi mi něco říkal. Hmm... Nemůžu si vzpomenout.

Já, Nakajima Hiroto, a Onoda Kouki jsme byli kamarádi už jako malé děti. Naše rodiny si jsou velmi blízké a bydlíme nedaleko. On a já (a také moje sestra) jsme vyrůstali jako sourozenci. Během obou stupňů na základní škole jsme si byli nejblíže. I když jsme nikdy nic moc nebrali vážně, dostali jsme se oba na stejnou střední školu. A noc po přijímačkách jsme pili... Další den už se mi Kouki ani nepodíval do očí.

Zazněl zvuk školního zvonku a většina žáků se vyhrnula do chodeb. Stejně tak Hiroto, který měl namířeno směrem na záchod. Před sebou však spatřil Koukiho a dřív než se stihl otočit a vydat se oklikou, všiml si ho Kouki také. Oba zmrzli a zavládlo mezi nimi ticho. "Co se děje? Jestli si nepohnem, všechny sendviče budou vyprodané." Vykoukla zpoza Koukiho malá, nejspíše obarvená, blondýnka. "Oh... Jo... Máš pravdu." Vykoktal ze sebe Kouki, položil dívce ruku kolem krku a oba se vydali směrem do jídelny. Hirotovi projela hlavou otázka jeho blonďatého spolužáka: "Proč ne?"  "To kdybych tak věděl..." Odvětil mu sám pro sebe a vydal se směrem k toaletám.

"Onodovi se ptali, jestli bychom s nimi na konci tohoto měsíce nechtěli mít barbeque." Podotkla už poněkud starší paní, Hirotova matka. "Cože? Saeko-obachan?" Optala se tmavovlasá dívka. "Ano, oba byste měli přijít." Obrátila se i na Hirota, který jen protočil očima a opět se začetl do časopisu, který držel v ruce. "Ale mami, mám rande." Naléhavě odvětila Hirotova sestra. "Já taky nejdu." Řekl potichu Hiroto. "A to jste si dřív bývali tak blízcí..." "Beztak se zase pohádali." Ušklíbla se starší sestra. "Ne, hnusko." "Ale no tak. Nedivím se, že se s tebou Kouki nebaví, když vždycky odpovídáš takhle." "Hiroto a Kouki se pohádali?" Přidala se matka. "Co? Nevěděla jsi, že se nebaví?" Na to jen zavrtěla hlavou. "Tak to není" Zamumlal Hiroto, který stále hleděl do časopisu. "Vsadím se, že je to kvůli něčemu nesmyslnému. Beztak jsi zase jen řekl nějakou blbost, která ho urazila..." Na to Hiroto ztuhl. Že by to bylo ono? "Jdu do sprchy." Prohodil rychle a zalezl do koupelny, dřív než si stihly všimnout, že si něco uvědomil.

Ve sprše měl spoustu prostoru přemýšlet. Byla to moje vina? Sakra, nenapadlo mě, že bych za to mohl já. Řekl jsem mu snad něco?  Nebo něco udělal? ... Moc si ten den nevybavuju. Rodiče se opili a byli otravní, tak jsme šli nahoru ke mně, do mého pokoje a hráli jsme videohry. Pak Kouki donesl pivo a začali jsme také oslavovat. No a potom... Co? Co se pak stalo? Opil jsem se a usnul jsem? Jakmile jsme se probudil, měl jsem problém u rodičů. Od té doby jsem nepil. Sakra, nepamatuju si nic z doby, kdy jsem byl opilý. Ale přece by se se mnou nepřestal bavit jen kvůli nějakým opileckým řečem. Tak proč? Ugh... Nic mě nenapadá. 

Na nové škole se náš vztah změnil. Bylo docela těžké zapadnout do třídy a zvykat si, tak jsem si dlouho ani neuvědomil, že se mi Kouki vyhýbá. Zajímalo mě, jestli ho nebavilo být se mnou nebo jen chtěl změnu. Je pravda, že mě to docela mrzelo, ale myslel jsem si, že když tomu dám čas, zase bude všechno tak, jak to bylo dřív. Jenže... Už jsou to dva roky, co jsme spolu naposledy promluvili nebo co se snad jen potkaly naše oči. Až do teď jsem nijak moc nepřemýšlel nad příčinou. 

"Ach jo..." Vzdychl Hiroto, když si vytáhl přezůvky ze skříňky ve školních šatnách. "Takže dneska místo zívání vzdycháš?" Ozval se blonďáček stojící za Hirotem. Ten sebou trochu cukl. "Ah, ahoj." "Čau. Co je s tebu? Zamiloval ses?" "Ne..." Odvětil a svůj pohled obrátil pryč načež opět vzdychl. "Seš si jistej?" Ušklíbl se spolužák po jeho provokativní poznámce. Hiroto si zakryl tvář a stále se snažil držet jeho pohled pryč. "To jako fakt?! Někdo se ti líbí? Povídej, povídej!" Skočil na něj celý rozjařený. "Říkám, že ne!" Snažil se Hiroto zbavit toho nemotorného otravy. Ale marně. "Je z naší třídy? Třetí ročník? Je z naší školy?" Další otázky se jen hrnuly. "Bože, seš tak otravnej!" Začal už Hiroto zvyšovat hlas. Ani jeden z nich však netušil, že na druhé straně skříněk je Kouki, který je nervózně odposlouchává. Naneštěstí si Koukiho všiml jeho spolužák a oslovil ho. "Oh hej, Onodo! Dneska po škole-..." Kouki zpanikařil a rychle odběhl pryč. "Eh? Počkej? Kam běžíš?" Křičel na něj zoufalý spolužák. Pak si všiml poblíž stojícího Hiroty. "Nakajimo? Ty a a Onoda jste kamarádi z dětství, že?" Hiroto přikývl.

"Kouki." Oslovil ho Hiroto. Z jeho hlasu šla slyšet nervozita. Na oslovení se Kouki otočil směrem k němu a vyděšeně vykulil oči. "Shibayan tě volá do kabinetu."  "E-eh?" Sotva vykoktal Kouki. "Pojď.." Řekl Hiroto, popadl Koukiho za límec a táhl směrem ke kabinetům. "Dokážu chodit!" Okřikl ho Kouki a vytrhl se mu. Jakmile došli ke dveřím od kabinetu, Hiroto položil Koukimu ruku na hlavu. Ten sebou jen cukl a dál nehybně stál. Chvilku ani jeden z nich nic nedělal, pak ale Hiroto Koukimu pocuchal vlasy a se slovy "Měj se." odešel. 

"Díky Shibayan!" Řekl Kouki, když vycházel z kabinetu a vydal se směrem ke skříňkám. U skříněk seděl Hiroto. Kouki ucítil, jak mu poskočilo srdce. Chvíli na něj civěl, ale pak prohodil: "Co tu děláš?" Hiroto vzhlédl a beze slov se zvedl. "Jdeme?" Řekl a aniž by počkal na odpověď, vyšel ven ze školy. "Dobře..." Odpověděl Kouki spíš už jen sám pro sebe a rychlejším krokem se také vydal ven. 

Dlouhou dobu šli vedle sebe a ani jeden z nich se neopovážil přerušit ticho, které mezi nimi panovalo. Sem tam Kouki opatrně pohlédl na Hirota. Když si toho Hiroto všiml, rozhodl se jako první promluvit. "Dneska ráno..." To ale Kouki nečekal a cuknul sebou. "C-co?" "Ignoroval jsi ho, tak se mě zeptal, jestli bych tě nemohl dotáhnout do kabinetu." "Oh. A-aha." odpověděl Kouki, ještě stále nervózní. "Děkuju..." Hiroto si všiml, že se Kouki trochu červená a ušklíbl se. Sakra, co to dělám. Pomyslel si. Vůbec se nezměnil. Vždycky řekl "díky" místo "promiň" v takovýchto situacích. Podle mě je to nefér. To já jsem ten, komu se on vyhýbal, aniž by k tomu měl důvod.  "Děje se něco? Hiro-.." Snažil se Kouki přerušit Hirotovo dumání. Jenže Hiroto ho levou rukou popadl za nos a silně zmáčkl. "T-to bowí. C-co to děwáš?" Zaúpěl trochu nesrozumitelně Kouki. Na to se jen Hiroto zazubil, pustil ho, prohodil "Pako...", otočil se a zase se vydal domů. Kouki celý zrudl a pravou rukou si přidržoval svůj prudce bijící hrudník., zatím co levou si zakrýval načervenalé tváře. "Děje se něco Kouki?" Otočil se Hiroto zpět na svého kamaráda. "Počkej. Co je?! Jsi celej rudej! Bolí tě něco?" "B-bolí mě srdce." "Cože? Objevila se ti nějaká nemoc, za ty dva roky, co jsme spolu nemluvili?" "N-ne, ale bolí to. Umřu." "Pojď sem, podepřu tě a pomůžu ti." "A-ah neee! Bolí to ještě víc!!"

Teď, když o tom tak přemýšlím, vždycky jsem pro Koukiho měl slabost. Zajímalo by mě, jestli se to změnilo. Ale... Trávit s ním takhle čas bude určitě velká sranda. 

Pokračování příště...