✝INSENSITIVE✝

1. kapitola

Pohled Viki

"Zlato, Viki, miláčku.. nechoď ještě, prosím," škemrá můj přítel. Jake. No, přítel, chodíme spolu a on si myslí, že je to i vážné, ale pro mě je to jen další na seznamu, je roztomilý a moc milý, ale já se nechci vázat, zkusila jsem to a je hrozná nuda, to radši zůstanu u toho, kým jsem. A navíc, říkat, jak ho miluji a přitom mít bokovky na tajno je vzrušující.
"Promiň lásko, musím do práce," odseknu mu a navlíkám si světlé roztrhané džíny.
Při zapínání košile, otočená k oknu ucítím tělesné teplo někoho jiného na svých zádech a cítím, jak mi ten někdo rozepíná znovu košily a líbá na ramena. Jasně, že je to Jake.
Hm.. mít dva milence v jednom pokoji? To jsem ještě nezkusila, možná trochu divné, ale to nebezpečí a sledování, jak bude který reagovat.. Usmála jsem se nad tou představou a kousla se do rtu.
"No, práce chvilku počká," řekla jsem nakonec, neodolala jsem, otočila jsem se a rovnou ho pošťuchovala mezi polibky do postele.

Pohled Andreie

Zase jde pozdě.. Proč mi to ta holka dělá?.. Jsem její šéf už 2 roky a myslím, že jsme i přátelé, tak proč nemůže alespoň jednou přijít včas? Má tu už dva zákazníky, kteří jsou objednaní a začínají být netrpělivý, ona totiž ví, že ona si klidně přijde o hodinu pozdě, ale jakmile se usměje, tak se na ní nemůže nikdo zlobit, ani já a to mě štve. Nechápu, jak mě, jako šéfa psychoterapeutecké léčebny, takže studovaného psychologa a psychoterapeuta, může někdo tak jednoduše zmanipulovat pouhým úsměvem.

Pohled Viki

Když vybíhám z domu, směrem ke své audi, tak se otočím a naposledy zamávám Jakovi, pošlu pusu a mizím za rohem domu. Vlastě nevím, proč nejsem jenom s ním, nehledě na to, že jako milenec je úžasný, je moc milý, roztomilý a to tělo.. aww, ale zkusila jsem to, opravdu, ze začátku jsem mu byla věrná, ale na takovéhle vztahy já prostě nejsem. Miluju ho, ale nikdy nedokážu nikoho milovat na tolik, abych byla věrná jenom jemu.
Když vbíhám do ordinace, Andrei už na mě znovu upírá ten svůj vražedný pohled, ale roztaje jakmile se na něj usměju, každé ráno ten stejný scénář, nechápu, že jsme spolu ještě neskončili v posteli.
"Tak, kdo je první?," ptám se své sekretářky Peyton, stále se musím zastavovat nad tím, jak se mi to jméno líbí.
"Jason Smith, Viki, čeká tu už přes půl hodiny, je trochu nepříjemný," říká mi, jako bych to nevěděla.
"Neboj se Peyton, já to s lidmi umím, za chvilku bude rád, že počkal," uklidňuji ji a při pomalém odchodu od jejího pultu na ní mrku a usměju se. Sice to není kluk, takže to na ní tak skvěle nezabírá, ale ona prostě ví, že to co říkám je pravda, vždycky to tak je a to s nimi ani nemusím nic dělat, to by bylo neprofesionální.
"Hodně štěstí," popřála mi tiše a hodila po mě zoufale pošetilý úsměv.

"Dobrý den, vy jste pan Smith?," zvedám se z křesla a podávám ruku mile vypadajícímu brunetovi, který právě vešel do mé kanceláře. Stiskne mi ji a potřeseme si.
"Jistě, to jsem já, těší mě slečno Kleinová," miluju svoje příjmení a taky miluju, když ho někdo vyslovuje. Zajímalo by mě, co může mít tak pohledný a svalnatý muž za problém.
Prohlédla jsem si ho od konečků jeho tmavě hnědých, hustých a lesklých vlasů až po konce jeho svalnatých nohou. Pracuje na sobě. To se mi líbí.
"Posaďte se prosím, pane Smithe a řekněte důvod vaší návštěvy," čekala jsem, až si nervózní klient sedne a až potom jsem se posadila také. Upravil si černé brýle, pod kterými se schovávaly průzračně modré oči, které dokonale kontrastovaly s jeho snědou pletí a mužskými rysy na bradě, ovšem, že jako prvního jsem si všimla jeho přirozeně dokonalého obočí, je to zvláštní, ale vždy si jako prvního všimnu na každém jeho obočí.
"Um.. já.. víte.." nedokázal se vymáčknout, byl roztomilý, ale dost nesmělý.
"Nemusíte se bát, pane Smithe, máme času kolik potřebujete a navíc, u mě se nemáte čeho bát." Možná tak toho, že se neudržím, pomyslela jsem si při pohledu na jeho ramena a klíční kosti. Při tom pohledu jsem si musela zkousnout ret, vím, že každý říká, že to se dělá jen ve filmech, ale pro mě je to naprosto běžné. Naštěstí si mého pohledu nevšimnul.
"Prosím, říkejte mi Jason, bude pro mě jednoduší se vám svěřovat, když si budeme tykat," je zdvořilý, ale stále trochu nervózní.
"Dobrá tedy, Jasone, já jsem Viki," představila jsem se na oplátku.

Pohled Jasona

Nervózně jsem tam seděl a mnul si ruce. Je pro mě těžké o tom mluvit, ačkoliv je to už dávno. Psycholog byl nápad mých přátel, prý potřebuji někoho nestraného, kdo mi poradí, jak to řešit. Ne, že by byla paní doktorka, tedy Viki, nějak nepříjemně působící, ale jednoduše je těžké se svěřovat úplně neznámému člověku. Ačkoliv je to velice příjemně vypadající slečna, což nemluvím jen o vnější stránce, vyřazuje z ní dobrá energie, asi proto je to psycholožka. Najednou se odhodlám a začínám vyprávět.

Taaakže, dlouho jsem aktivní nebyla a někdo, kdo moje příběhy čte, tak si pravděpodobně všimnul, že jsem je všechny vymazala.

Už jsem s nimi nebyla spokojená, tak jsem začala nový, vím, že díky mé dlouhodobé neaktivnosti na mě mých pár stálých čtenářů zapomnělo, ale doufám, že se to vše zase vrátí, wattpad mě totiž znovu naprosto uchvátil a mám spoustu plánů, jak s tímto příběhem, tak mám vymyšlených pár dalších, ale slibuji, že už jich nebudu mít rozepsaných milion, abych se v tom neztrácela:D❤

Nápad vznikl zrovna nedávno, a proto jsem ho musela napsat hned, abych to nezapomněla.

Doufám, že se vám bude příběh líbit a že budete pokračovat ve čtení, budu se snažit vydávat alespoň jednou týdně.❤
*Love ya*
❤