Ahoj jmenuji se Lukáš Pokorný. Narodil jsem se v České republice a odmalička jsem chtěl skákat z mrakodrapů....ne! Vážně jste si mysleli že by to bylo moje přání už odmalička...takové stupidní situace se stávají pouze ve špatné literatuře.....jako dítě jsem nechtěl být slavný a skákat z mrakodrapů. Chtěl jsem být popelářem nebo astronautem jako každý malý chlapec.
Moje dětství nebylo žádné peříčko. Byl jsem samotářský,především k vůli tomu že jsem byl odstrčený od ostatních dětí. Mysleli si že jsem podivín.
Ve škole to bylo ještě horší. Spolužáci si mě dobírali prakticky za vše co mě dělalo mnou. Byl jsem vychrtlý protože moji rodiče neměli tolik peněz abychom mohli jíst každý den. Té době jsem ještě nechápal co jsou to dluhy. Ale teď si uvědomuji že jich rodiče museli mít spousty.
Ale co jako dítěti mi nevadil nedostatek peněz. To že mě ve škole nesnášeli se podepsalo na mém psychickém stavu. už v osmi letech jsem chodil k moc hodné paní. Psycholožce!
Často jsme k ní chodili byla moc milá a vždy když jsem jí řekl co se dělo dnes ve škole dala mi bonbon nebo lízátko byl to pro mě svátek.
Jednoho dne se stalo něco otřesného. Moje třída jela na výlet do Prahy já nemohl protože jsme na to neměli peníze a tak jsem si uvědomil že být sám nerušený je vlastně fajn a už jsem nebyl tak smutný že jsem s těmi přihlouplými dětmi nejel.
Od této chvíle jsem chtěl sedět sám v lavici. Hrát si sám . Už jsem neměl potřebu se snažit za padnout mezi ně. I když se oni o to vůbec nesnažili.
Ale jednou,bylo mi asi jedenáct když jsem zjistil že musím k jiné psycholožce. Dříve jsem to nechápal ale až když jsem byl starší tak mi rodiče řekli že se paní Kočičková zabila na kole.
Doufám že se vám tato kapitolka líbila brzy těšte na další :)
ČTEŠ
Volným Pádem
Short StoryCo sem mám asi k tomuto příběhu napsat ? Hmmm.... Určitě to ať si z toho neberete příklad....nedopadlo by to dobře.....
