Volným Pádem

Kateřina

Ptala se na podobné otázky jako paní Kočičková až na to že naprosto odporným hlasem. Odpovídal jsem klasicky jako obvykle jsem pokyvoval hlavou. Pak mi dala jakési kostičky na kterých byli čísla a řekla mi ať hodím.

Hodil jsem. 6 6 6 6. "Musím uznat že na poprvé úspěch" zazubila se na mě. Můj výraz v tuto chvíli byl naprosto mrtvolný už jsem se jen modlil až si zalezu do pokojíčku se svými plyšáky.

Takhle se to opakovalo týden co týden. Měsíce plynuli jak voda. A já se utápěl ve stejných depresích. Jednou jsem přišel a místo paní prachové tam seděl někdo jiný.

Na prázdno jsem polkl. Otočila se v křesle, vyzáblá žena s vystouplými lícními kostmi. "Ty musíš být Lukáš viď?" zeptala se. "Ano.." pokýval jsem hlavou "Proč tu není paní Prachová?" vrátil jsem jí otázku. "No šla do důchodu" pousmála se na mě. Něco se mi na tom nezdálo. " Já jsem Kateřina Mohničková " podala mi ruku.

Se zaváháním jsem ji stiskl. "Super můžeme si tykat tak posaď se Lukášku" poslušně jsem se usadil na židli. Paní Mohničková mi podala několik obrázků a já měl vybrat který se mi zdá nejveselejší. Na jednom byl kluk sám v pokoji s plyšovým medvídkem. Na druhém bylo hodně lidí a barevná světla a na třetím byl pár co se držel za ruce v parku.

Rozhodl jsem se pro první obrázek. Kateřin jak mě jí donutila říkat. Se na mě tak zadívala a pravila " Podle čeho soudíš?" "No nic ho neruší dělá si co chce není v žádném presu na všech ostatních obrázcích je vidět jen ten stres. " vysvětlil jsem rázně.

Kateřina se tak zamyslela a pokračoval s jinými obrázky a jedním dotazníkem.  Vše jsem splnil a šel jsem za maminkou a jeli jsme domů za mými plyšáky.

Je tu další část této knihy. Po HODNĚ dlouhé době :D jinak doufám že se vám líbila :)