(POZASTAVENO) FNaF - Mechanické stvůry

Mangle

...Přítomnost...

,,Ach bože, co jsem to provedla!''.

Sama si povdechnu panikou a podívám se na své kovové pařáty, které mám celé od krve. Nedokázala jsem na nic jiného myslet než na to, co bylo všude kolem mě.
Doslova, louže krve...
Cítím, jak mi stékají slzy po celém obličeji v podobě černého oleje, a zamaštily mě jej natolik, že už by jste mě opravdu nerozeznali od toho normálního, a za čas i šťastného animatronika...

...Mangle...

Provedla jsem v minulosti i podobnou věc, vlastně incident, při kterém jsem se málem zhroutila (ikdyž jsem vlastně robot, a nemám v sobě ani srdce, nebo duši).

,,Nechtěla jsem ,,ji'' nijak ublížit. Za žádnou cenu ale přece.....se něco stalo..."

Nakonec z mého velkého zapomění bylo zapotřebí vzbudit se,
a začít myslet jen na ten ,,útěk''.
Udělala jsem něco zlého, a nakonec to zlo nebo i samotná pomsta určitých animatroniků se obrátila následně proti nám.
Minuty mého života se zkracovaly. Nemám už čas se dívat na toho mrtvého muže se střelnou zbraní.

,,Nebyl to noční hlídač, ani fialový muž, nýbrž jen obyčejný muž s puškou, který mě chtěl ještě před koncem svého života zabít.
Ale stál na špatném místě, přímo nade mnou"

Na to ale slyším další se řev mužských hlasů, blížící se přímo ke mně. Ohlédnu se přímo na ně, jak v běhu, čtyři vojáci napřahávaj své zbraně a začínají na mě střílet. Co jsem měla dělat? Nemohla jsem se ubránit. Radši jsem se rozhodla pro ten útěk. Svými předními končetinami se nakonec chytnu nějakého objektu, podobný stropní trubky a zadními končetinami se odrazím do temné prázdnoty ve stropě.
V těch sekundách, co jsem mizela, měli pořád čas na mě střílet. Někteří podle mě někdy stříleli do ,,ničeho'' do stropu, a nakonec přece něco trefili. Byla jsem tam jenom já, nikdo mě v té tmě neviděl, a i když se snažím šplhat pryč, najednou cítím, jak se mi kulka zavrtává do mého těla.

Byla to tehdy strašlivá bolest. Oni nejspíše slyšeli jenom řev robotické obludy, toužící zabít kohokoliv. Nakonec byla náhle ,,postřelená'' a jen se snažila od nich dostat pryč, aby přežila.

Sice se mi to povedlo ale odnáším si s sebou pouze ránu v oblasti mého břicha, která mě bude postupem času pouze oslabovat. Jako jejich památku na moje setkání byl nejen jejich mrtvý kolega, ležící v ohavném stavu ale moje samotná krev, vytékající z mé rány. V té oblasti střetu mezi mnou a vojáky, ji byla hromada...

Tak zatím zde mám první, krátkou kapitolku a já doufám, že se vám, čtenářům aspoň trochu zalíbila :)

Tak zase příště...