Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 27// Prosinec začal..

„Regulusi Arctusi Blacku! Okamžitě se zastav!" Hnala jsem se jako pes po přízemní chodbě za vzdalující se postavou. Já ho zabiju! Vlasy mi nepříjemně vlály a já ztěžka popadala dech. Věděla jsem, že mě vidí, ale svižným krokem šel dál. To si ze mě snad dělá srandu! Rychle jsem se přibližovala a už mu byla skoro v patách. Ha. „Sakra Regulusi!" Zavolala jsem kousek od něj a on se konečně zastavil a pohlédnul na mě. Na obličeji měl pořád modřiny, ale už nabyly tolik vidět. „Vážně? Nechceš se mi vyhýbat třeba ještě pět měsíců?" Pronesla jsem naštvaně a ruce si založila na hrudi. Regulus mi věnoval omluvný pohled. „Nevyhýbám se ti." Zalhal a já si hlasitě odfrkla. „Jasně. A Brumbál tancuje balet." Ironicky jsem protočila oči a Reg se uchechtnul. „Tohle není k smíchu, Regulsi. Myslím, že mi dlužíš vysvětlení." Změřila jsem si ho přísně.

Regulus mě vzal za loket a rozhlédnul se. Hned na to jsem byla zatažená do nějakýho skladu. Regulus vážně umí vybrat místo, tyjo. Pohodlí nade vše. Nadzvedla jsem obočí. „No úžasný, teď mi řekni, kdo ti sakra udělal ty modřiny." Vychrlila jsem a Reg sklopil pohled. „Larisso." Zavrčel se zaťatými pěstmi. „Regulusi, kdo ti to udělal? Byl to někdo ze školy? Bellatrix?" Zeptala jsem se znova a myslela na to nejhorší. Třeba mu to udělala Trixie, aby se mi odplatila za ty vlasy. Tolik pro vlasy?

„Ne." Zakroutil hlavou. „Ona to nebyla."

„Cože? Tak kdo? Regu, leze to z tebe jak z chlupatý deky. Vždyť víš, že mi můžeš věřit." Poslední větu jsem zašeptala.

„Můj otec." Vydechl.

„Cože? Tvůj otec? Proboha, proč?" Vyděšením jsem si pusu zakryla rukou. Hloupí rodiče. „Laro, neřeš to prosím. V naší rodině to není nic nenormálního. Prostě se to stalo." Rozhodil rukama a chystal se opustit tuto ‚útulnou' spíž.

„A dost." Zastoupila jsem dveře a zamračila se. „Vyklop to a hned!" Regulus poraženě ustoupil. Sklopil hlavu a frustrovaně si prohrábl tmavé vlasy. „No dobře, dobře." Vydechl a já se trochu pousmála. Copak je tak špatný, aby se mi můj kamarád svěřil? No to snad ne. „Otec se před několika týdny objevil tady v Bradavicích. Já jsem mu řekl, že se nechci stát Smrtijedem a on se prostě naštval a udělal mi tohle." Ukázal na svůj obličej. „Ani nevíš, jak závidím Siriusovi, že utekl. Nemusí tohle zažívat." Hlavu si složil do dlaní a já si ho přitáhla do pevného objetí. „Bude to dobrý, neboj se. Dokud máš mě." Při poslední větě jsem se uchechtla a Regulus se odtáhl. „Ale nevím, co mám dělat. Chtěj, abych se rozhodl. Teď." Zaklonil zmoženě hlavu. „Udělej, co si myslíš, že je nejlepší. Já na tebe názor nezměním, i když se staneš Smrtijedem. Vím, jakej jsi doopravdy." Smutně jsem se usmála a Regulus mi úsměv opětoval.

„Zvládneme to, dobře?"

..........

Nemám ráda večírky. Nikdy jsem je neměla ráda. Takže je dost zřejmý, že moje pozvánka na Křiklanův Vánoční večírek mě nijak nepotěšila. Spíš vůbec. Oukej, to bych možná ještě překousla, ale pozor, já na tento úžasný večírek musím jít s doprovodem! Aha, to se chci vážně vidět. Larissa Stoneová bude muset někoho pozvat na Křiklanův večírek. Jdu se oběsit.

Večírek samozřejmě znamená taky šaty (do kterých mě Lilyana za každou cenu navlíkne), líčení (Kim se na mně zase vyřádí) a v neposlední řadě Vražedné boty. Nově jsem je pojmenovala, myslím, že takhle se ty útrpný kusy budou prodávat jedna báseň. Nekecám.

„Víš už, s kým půjdeš na ten Vánoční večírek?" Zeptala se najednou Lily. Společně jsem seděly ve společence a studovaly. Spíš Lily studovala. Zatímco já jsem se snažila najít jedinou zmínku o Princi Dvojí Krve. Našla jsem něco? Ne, nenašla. A to už hledám několik dní. Začínám vůbec pochybovat, jestli si to Severus jen tak nevymyslel. Tenhle kluk je jedna velká záhada. A já ji chci vyřešit.