Money and celebrity

1.

Začíná mě už bolet zadek z toho nepohodlnýho ledovýho obrubníku, na kterej jsem se rozhodl si sednout, když jsem už půl hodiny čekal před obchoďákem. Dokuřuju asi pátou cigaretu, koukám na lidi vycházet a vcházet ven a dovnitř. Jeden z nich ale bohužej ještě stále není Rex, tak se rozhoduju s šestou cigaretou v ústech, jestli ji mám zapálit, nebo ne. Většinou nekouřím. Mám krabičku u sebe pro výjimečný případy, ale není to snad ještě horší, než když člověk kouří a neví proč? Není horší, když má důvod? Neničí to tak zdraví jako permanentní kouření, respektive záleží na tom, kolikrát denně se takový výimečný případy vyskytnou, ale nedá se říct, že bych nebyl závislej a principiálně je to vlastně to samý. Je to slaboduché obracení se k něčemu, o čem věřím, že mi může na chvíli pomoct. Ačkoliv kouřit pro zábavu je hloupý, kouřit ze stresu je slaboduchý a stejně se ty dva důvody dřív či pozdějc spojej.

Černý obtáhnutý džíny jdou rovnou ke mě a naznačujou kopnutí do holeně. Zvedám se a sleduju, jak mi bere krabičku z ruky a strká si jedno cigáro za ucho a jedno mezi rty. "Máš sirky?" podává mi plechovku s tekutinou. Vytahuju sirky a už ani nežasnu nad jeho drzostí, krást mi cigarety a leností někdy mi je vrátit. "V kolik nám to jede?" ptám se a rovnou si beru další nevinně vypadající bílou trubičku. "Co je? Kolikátou máš?" neodpoví mi. "Nevím, sedmou," řeknu lhostejně, ačkoliv jsem to pečlivě počítal. "Děje se něco? Podívej, bude to v pohodě jo, zvládnem to a dostanem to, nebuď nervozní," ostře se mi dívá do očí. Přijde mi, že mi spíš vyhrožuje. Na malou chvíli mám pocit, že mě uhodí, abych se nezbláznil. Uhejbám pohledem a soustředím se na kouření. Zbytek cesty k nádraží neříkáme nic. Já už si nezapálím a Rex dokouří poslední tři v mojí krabičce. 

Když dorazíme na místo, všude je tma a ticho a bordel. Za chvíli má přijet ještě Roger a Jack. Nemohli nás odvízt, protože do Rogerova auta jsme se už s aparaturou nevlezli. Zatím zvoníme a klepeme, než se ozve nějaká ženská. Říkáme, že jdem a konkurz a pouští nás dovnitř. Je to díra. Čekáme v černých kožených křeslech a mlčíme. Naproti nám sedí nějací tři kluci, vypadaj o něco starší než mi. Jinak není nikde nikdo.

Ve vzduchu je cítit napětí a zatuchlina, všude je to tmavý a já začínám pochybovat, že je to plnohodnotný studio. Ve svých roztřesených prstech svírám skoro dopitej kelímek s kafem bez cukru a je mi na zvracení. Dokážu se soustředit jenom na ten bílej kelímek v mých rukách. Nevědomky ho zmačkam, když se pohne klika a konečně vidím Rogera a Jacka. Ještě chvíli čekáme než nás pozvou dál do studia. Dlouho zapojujeme nástroje, Jack má problém najít paličky. Když jsme připravení, otevřou se dveře a chlap s černýma vousama až na hrudník má k nám uvítací a motivující řeč, pak zalézá a dává pokyn, že můžem začít. Mám srdce až v krku, třesou se mi kolena a mám pocit, že jakejkoliv ton vydám, stejně bude falešně. Rytmem elektrický kytary, kterej se plazí po zemi kolem mých nohou, se prokousávaj bicí. Když slyším narážku, automaticky začnu.