Flirt na prkně

Z tmavé večerní oblohy se snášely drobné vločky a já s každým nádechem cítil okolní mráz. Ještě pořád jsem nedokázal uvěřit tomu, že jsem se nechal přemluvit k trávení vánočních prázdnin vánočně, v zimě a sněhu a tmě, když jsme mohli letět někam k moři na opačnou polokouli a užívat si teplo a sluníčko.

Coural jsem se poloprázdným parkovištěm několik kroků za Karlem a zamračeně sledoval jeho stopy v čerstvé vrstvičce prašanu, která se třpytila pod ledkovými reflektory.

„Martine, hni sebou trochu," zahulákal s nevytrácejícím se úsměvem na rtech, když se na kraji parkoviště otočil a zjistil, jak daleko za ním se loudám.

„Je mi zima," zavrněl jsem a rukou rozehnal obláček páry, co mi stoupnul od úst. „Proč že jsme to šli na svah v noci? Je asi tak mínus tisíc milionů stupňů."

„Jsou jenom tři pod nulou, naopak je teoreticky tepleji, než bylo přes den, protože už by nemělo tolik foukat," odvětil, nadhazuje si lyže na rameni. „A šli jsme večer proto, že je to levnější a bude tu míň lidí a je to větší romantika. Tak hni zadkem, Marťas."

„Neříkej mi Marťas, Karlos."

Karel se zasmál a zase se rozešel dál od parkoviště. Kolébavě mířil přímo k pokladnám, tak jsem ho nechal jít, aby pasy koupil, a já sám se vydal o kousek doprava rovnou k nástupu do kabinkové lanovky, mířící v čase několika dlouhých minut nahoru k samotným sjezdovkám. Opřel jsem si prkno o zábradlí a zachumlal se víc do bundy, abych vdechoval trochu teplejší vzduch.

„Prosím," podal mi skipas a svůj uklízel do náprsní kapsy bundy.

„Díky," přijal jsem kartičku a schoval ji do kapsičky na rukávu. Hned pak jsem si zase rychle oblékl svoje teplé rukavice, aby mi neumrzly prsty.

„Jdeme?" usmál se. S kývnutím jsem popadl prkno a následoval ho až do kabinky, která se jen s námi dvěma zavřela a rozjela vstříc hoře.

„Peníze ti pak dám," ujistil jsem Káju po chvíli ticha.

Zvedl oči od telefonu a mírně se ušklíbl. „Dneska tě zvu, když vidím, jak si mrzutý. Vyčítal bych si, že tě do toho nutím a ještě chci peníze."

„Ale tak to není..." ohradil jsem se s mírným úsměvem. „Jen mám prostě radši léto. Ale jsem moc rád, že tu jsme, vždyť Alpy jsou taky sen. Na druhou polokouli za sluníčkem můžeme o jarňákách."

„Platí," uchichtl se. „Takže si nemusím lámat hlavu s tím, že tě to tu nebaví?"

„Ne," zasmál jsem se, „však jsem nestál na prkně jak dlouho. Jsem rád, žes mě na něj vytáhl. I když teda ještě stále furt padám, ale to se poddá."

„Náhodou jezdíš docela obstojně. Já bych se na prkně zabil, sotva bych se postavil – pokud bych se ovšem vůbec postavil," zasmál se a dál něco klepal do telefonu.

Nechal jsem ho v tichu dokončit, co dělal, a rozhlížel se zatím kolem. Z lanovky už bylo vidět přes protější kopeček, za kterým se jako na dlani rozprostíralo osvětlené malé lyžařské městečko, ve kterém jsme byli na necelý týden z našich vánočních prázdnin ubytovaní. Chumelení tomu pohledu dodávalo kouzelnou a vlastně doopravdy romantickou atmosféru. Mělo to něco do sebe spolu s horskými masivy na obzoru.

Když jsem se otočil zpět na něj a zbádal, že už nezávislačí, ale sleduje mě, navázal jsem: „Jestli chceš, naučím tě. Půjčíme ti prkno a půjdeme na tu mírnou červenou dozadu."

„Ty ses zbláznil ne? Jako teď?" smál se.

„No jasně," usmíval jsem se, „jak jsi řekl, bude tu míň lidí a to je naprosto ideální. A bude to romantika v tom chumelení."