Já jsem slavná,on je slavný[Marcus&Martinus] *DOKONČENO*

Kapitola 8

Rozklikla jsem messenger a nahlédla na příchozí zprávu:

Marcus: Tak prý klidně...

Usmála jsem se a odpověděla:

Já: Bezva... Čekejte na info ;)

,,Tak co?" zeptala se mě Jessie, když jsem odložila mobil.

,,Jo," přikývla jsem a zapla tablet. ,,Teď jen stačí něco vymyslet."

Sedla si ke mě a společně jsme prohledávali nabídky akcí, které se daly v nejbližší době podniknout.

Do našeho odletu domů zbývalo něco málo přes týden a my jsme potřebovaly klukům oplatit Bungee Jumping.

Navíc jsem se už nemohla dočkat, až potkám Emmu. Podle toho, co Marcus s Martinusem vyprávěli, musí to být pěkné kvítečko. A takové děti mám ráda.

,,Tak možná ten lunapark," navrhla Jessie, když už jsme si opravdu nevěděly rady.

,,Asi jo," pokývala jsem hlavou. Když jsem se nad tím zamyslela, byla to vlastně jediná věc, kterou mohla tak malá holčička podniknout.

,,Oki," usmála se Jessie a vstala, ,,dám vědět klukům, ať nás zítra v deset čekají u vchodu."

Odešla a já zůstala sama. Už se s kluky známe skoro tři týdny a jen pomyšlení na odjezd, že je možná už nikdy neuvidím...

Otřepala jsem se a vytáhla z nočního stolku blok, kde jsem již měla zapsanou část písničky pro Erika. Měla jsem to napsané anglicky, protože v češtině to nezní tak dobře, ale překlad zněl:

Vždy bude nějaký kaňon v cestě.
Vždy bude řeka, kterou nemohu překročit,
cesta která si mě vybrala..
Vím že padám, cítím se ztracená, cítim se slabá.

Nikdo neřekl, že to bude lehké.
Půjdu po tvém boku, když je nemožné stoupat.
Budeme cestovat životem co se dobře nosí,
nezáleží na příčině, jak dlouho.
Necháme stopy za sebou a půjdeme dál.

Zvláštní, že mě tato slova napadla, když jsem padala hlavou dolů volným pádem. Ale tak to asi mělo být.

***

,,Ahojte!" zamaváli nám kluci, když jsme se potkali před vchodem do lunaparku. Jejich rodiče nikde nebyli, což bylo divné, protože jsme pozvaly i je. Ale malá Emma tu byla. Stydlivě se schovávala za bratry.

Hnědovlasá, hnědooká v hnědé bundičce. Musela jsem se usmát. Byla tak roztomilá a neuvěřitelně podobná bratrům, až nad tím mozek stál.

,,Ahoj," pohladila ji Jessie. Já jsem z tašky vytáhla čokoládu a podala jí ji.
Vzala si ji a Martinus ji něco pověděl norsky. Pak se na mě otočila a něco řekla.

Marcus se usmál a přeložil:,, Moc ti děkuje, tuhle má prý nejradši."

,,To jsem ráda, máme zdřejmě stejné chutě," usmála jsem se na ni a taky ji pohladila po vláscích.

,,Tak co, jdeme?" zamířila Jessie k pokladně a Martinus s Emmou ji následovali. Já a Marcus jsme se s menším odstupem vydali za nimi.

,,Mám vám od rodičů vyřídit, že děkují a omlouvají se, ale prý nám nechcou kazit zábavu a tyhle parky pro ně nejsou," vysvětlil mi Marcus.

Pokývala jsem hlavou:,, Však v pohodě, užijem si to i tak."

Emma se mezitím zastavila a počkala, až ji s Marcusem dojdeme. Pak mě chytla za ruku a nabídla mi kostičku čokolády.