Fire & Ice *Niall Horan*

*** Friendzone or more.. ***

Protáhnu své ztuhlé svalstvo a odepnu si pás, jakmile letadlo bezpečně dojede k výstupnímu tunelu. Poděkuji letuškám a vystoupím mezi prvními cestujícími v první třídě. Moje tělo je celé ztuhlé a já se těším na pořádnou teplou vanu ze spoustou pěny, akorát musím nejdříve sama sebe dopravit bezpečně domů. Loučení v Praze na letišti, bylo opět to jedno z nejtěžších, nechtěla jsem je všechny opustit, ale je načase vrátit se zpět a postavit se tomu všemu čelem.

Těch 16 hodin letu do Los Angeles mi dalo až moc času nad tím vším přemýšlet. Dát tomu všemu šanci, nebo prostě jen zůstat ve friendzone. Pořád tam někde uvnitř jsou ty pochyby, když vím, že ho tak zatraceně moc postrádám. Miluju ho na tom se nic nezmění, ale bude to těžké začít vlastně znovu od začátku. Smazat to všechno co bylo.

„Ano Sarah slyším tě" přijmu hovor od Sarah a pohodlně se usadím do sedadla, poté co mě moje ochranka provedla bez úhony přes letištní halu do auta. „Akorát odjíždíme od letiště, potřebuješ mě dnes, nebo se můžu jet rovnou naložit do vany. To je teď momentálně asi to jediné po čem toužím. Vana a postel" slyším smích Sarah a na mé tváři se také chtě nechtě rozprostře úsměv i přes tu nesnesitelnou únavu. Její smích je nakažlivý, v tom by si mohly s Niallem podat ruce...sakra už zase jsem skončila u něj.

„Ne zlato dnes tě nepotřebuji, vítám tě zpět. Ten týden tady bez tebe byl peklo. Myslím, že jsi asi nečetla všechny ty nesmysli co psaly, ale můžu říct, že tohle bylo i na mě dost" zasměju se při představě jak Sarah soptí nad tím vším a snaží se některému z těch pisálků neutrhnout hlavu.

„Ne to jsem opravdu nesledovala, nemám na to ani náladu a myslím, že už jsem si toho o sobě přečetla dost, takže mě to nijak nepřekvapuje. Zastavím se zítra ráno. Zatím se měj zlato jsem doma a jdu relaxovat" rozloučím se s ní a poté ze svojí ochrankou ze kterou se dohodnu na ranní odvoz a pak už jen zamířím do svého domova s vidinou horké vany a pohodlné postele.

O týden později

„Dobře Nat teď to zkusíme o oktávu výše" promnu si obličej a snažím se soustředit na Daniela u pultu zatím co mu ukazuju, že můžeme. Už jsme zavření ve studiu zhruba 72 hodin. Můj týden doma si vyžádal oběti v podobě nepřetržitého nahrávání. Jsem týden pozadu a mám jediné štěstí, že jsou hotové texty. Nedokážu si představit, že bych ještě do toho vymýšlela písně za pochodu.

Zaposlouchám se do tónů hudby a čekám na jeho znamení který úsek je potřeba posunout o oktávu výše. Ukáže odpočítávání a já se na jeho znamení snažím vydat ze sebe vše

Cause you make me speechless
You quiet my demons
So why don't we hold tonight and just kill me silently
I don't need a reason when you make me speechless
We're getting loud tonight, we're allowed tonight to be
C'mon baby, make me speechless
C'mon baby, make me...

Při poslední sloce, jsem ucítila nepříjemné pálení v krku a okamžitě jsem přestala zpívat. Bolest se docela stupňovala a já věděla, že pro dnešek je dozpíváno. Rukou jsem naznačila konec a Daniel naštěstí pochopil. Vzala jsem si věci a vyšla s boxu do studia. Unaveně jsem klesla na pohovku v rohu studia a na chvilku zavřela oči. 

„Je to hodně špatné?" nechtěla jsem hlasivky vůbec namáhat, takže jsem jen kývla. Začínalo to být hodně nesnesitelné ta bolest mi nahnala do očí slzy, tak špatně jsem se ještě necítila, ani po úplně vyřvaném koncertě. 

„Nat kolik na stupnici?" ukážu všech deset prstů a on ví, že je zle. „Zavolám Sarah" vzmůžu se jen na malé kývnutí. Moje tělo pohlcuje pomalu a jistě malátnost a k bolesti hlasivek se přidává bolest hlavy. Nemám sílu už vůbec na nic, než upadnu do jakéhosi polospánku a poslední co registruju je až ten moc dobře známí hlas....

Komentáře a hvězdičky lásky moje díky moc předem ♥♥♥

Vaše Nathalii...