Osvobození [MenT]

,,Promiň..."

Ráno jsen vylezla z postele už celkem pozdě, jelikož když jsem slezla schody zjistila jsem, že Martin už odjel.
,,Už ses vzbudila Růženko?" Zasmál se Honza, když jsem došla do kuchyně. Seděl za stolem a něco dělal na telefonu. Neměl tričko a rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje. Na chvíli jsem zkousla můj ret.
Rychle jsem se, ale zpamatovala a zareagovala na jeho narážku. ,,Drž klapačku!" Zasmála jsem se zpátky. ,,Martin už je pryč?" Sedla jsem si naproti Honzovi. ,,Jo, odešel asi před hodinou." Odpověděl mi a pořád se díval do mobilu. Pokrčila jsem rameny a šla se převléknout.

,,Půjdu se projít." Řekla jsem Honzovi a dala mu pusu na tvář. ,,Buď opatrná." Usmál se a zavřel na mnou dveře. Nasadila jsem si do uší sluchátka a vykročila po lesní cestě.

Měla jsem už v plánu se vrátit, když v tu chvíli mě někdo ze zadu chytil a zakryl mi rukou pusu. Chtěla jsem ho kousnout nebo kopnout, ale když mě něco zastudilo na krku rychle jsem se zklidnila. ,,Tak se mi to líbí a teď si pohni. Za chvíli tam máme být." Promluvil na mě mužský hlas.

Po asi půl hodině v kufru auta jsme konečně dorazili na místo. Obrovská opuštěná budova daleko od všeho. Kde to sakra jsem? Tomu chlápkovi se očividně nelíbilo, že si to místo prohlížím a silně do mě strčil, abych udělala krok. Pomalu jsme se teda vydali do budovy.
Tady jí máte. "Hodil" mě po nějakých mužích, kteří mě surově chytli a kráčeli se mnou do odlehlé místnosti.

Sedím tu svázaná asi 10 minut. Nic se neděje, jen ticho a tma.
Najednou se otevřely dveře a rozsvítilo se silné světlo, které mě na moment oslepilo. Ve dveřích stál můj otec a společně kluk, který mi v životě ublížil nejvíc. Alex. Jak já ho nesnáším.
,,Zdravím dceruško! Konečně tě tu mám! Měl jsem o tebe šílený strach." Začal můj otec asi s divadelním představením. ,,Nejsem tvoje dcera. Neříkej mi tak." Procedila jsem skrz zaťaté zuby. ,,Nemluv se mnou takhle jasný!" Zařval a na tváři mi přistála facka. S kamenný výrazem jsem se na něj podívala. Měl tvář chladnou stejně jako já. Až na to, že v jeho očích nešlo vidět nic. Za to z těch mých musel stach a zoufalost přimo křičet. ,,Víš, trpím tě pod svou střechou už dlouho. Jediné co jsem po tobě chtěl, aby si se chovala slušně a..." Krev ve mně přímo vřela. ,,A abych byla tvoje služka co? Víš, jestli si se takhle choval k matce, tak pro ní ta nemoc byla vysvobozením! Si arogantní snob co si myslí, že se všechno točí kolem něj!" Křičela jsem a za to mi na tvářich přistálo několik facek. ,,Tak poslouchej ty fracku. Tvoje matka nezemřela na žádnou hloupou nemoc." Zvedla jsem k němu hlavu. ,,Zabil jsem jí! Už mě nebavila, nepotřeboval jsem jí, tak jsem se jí prostě zbavil. Tak jako se zbavím teď tebe! A nikoho to zajímat nebude, protože tady to mám pod palce celé já." Smál se mi do obličeje. ,,Tak si posluš! Nebojím se smrti!" Nevím, co to ze mě mluvilo, protože jsem se bála strašně moc, ale zaskočilo ho to. ,,Ta se neboj, ale nebude to hned. Počkám si až budeš tak na dně, že bzdes prosit, abych tě zabil!" Začínala jsem pochybovat, jestli to má ten chlap v hlavě v pořádku.
,,Je tvoje Alexi. Chlapi jdeme." Všichni z místnosti odešli až na něj. Kluk, kterého jsem milovala a on mě zradil. Chtěla jsem brečet, křičet a mlčet zároveň. ,,Ahoj kočičko, dlouho jsme se neviděli." Řekl, když se mi upřeně díval do očí. Nic jsem neříkala, jen jsem mu oči zapichovala do hrudi. ,,Ale copak? Nemluvíš se mnou?" Zasmál se a vrazil mi polibek. Dřiv bych se jeho rtů nemohla nabažit, teď jsem si musela znechuceně odplyvnout. To ho očuvidně dost naštvalo a vrazil mi facku. Hned po ní následovala pěstí do břicha a mě pomalu opouštěly síly. Už se napřahoval na další ránu když ho něco vyrušilo. ,,Dotkni se jí a zabiju tě tady rovnou." Zvedla jsem hlavu a viděla Honzu společně s Martinem a Kájou. Chtěla jsem říct at odsud vypadnou, ale Alex mě přerušil. ,,Hoši! Nečekal jsem, že vás ještě uvidím. ,,Zavři hubu." Ironicky se zasmál Honza a na Alexe nepřestavaly mířit tři hlavně. Martin se rozešel ke mě, aby mě rozvázal. Když chtěl Alex něco namítnout Honza se mi rychle připomněl.
Už jsem stála se svěma provazama pryč a doufala, že v klidu odejdeme. Něco se ale stejně muselo pokazit a ja uslyšela výstřel. Honza se pomalu skácel k zemi a kluci se rychle postaraly o Alexe, který to zavinil.
Položila jsem si Honzovu hlavu do klína a hladila ho ve vlasech. ,,Podívej se na mě jo? Mluv se mnou. Honzo." Pořád jsem na něj mluvila jen aby nezavřel oči. ,,Promiň..." Vydechl a jeho oči se pomalu zavřely.

Tak tu zase máte po mega dlouhé době (jak jinak) další díl. V tomhle se konečně aspoň něco děje😅😅
Děkuju za podporu♡