Zánik: Dívka Drak

Kapitola LI - Rozsudek

Lidi... Škola se mnou vcelku cloumá a já už nemám tolik času na psaní.. Proto se předem omlouvám, pokud kapitoly nebudou vycházet v sobotu, jak jsem slíbila. Učitelé mi teď hrozí komisionálníma zkouškama, takže teď nemám na psaní ani myšlenky. 

Když už jsme tak u toho, chtěla jsem se vlastně i zeptat.. Baví vás příběh? Uvítala bych vaše názory. Vím, že je to mé první "dílo" a tak nemůžu hned počítat s nějakým ohlasem, ale tak nějak už začínám pochybovat o tom, že to někoho baví. Ovšem, že to píšu především proto, že mě to baví. Ale vždy to potěší, když člověk vidí, že to baví i někoho dalšího :) Tak vás tedy žádám, zanechte mi tu vaše názory, ať zda ještě pokračovat, nebo už to nějak ukončit. ... 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nick

Už čtvrtým dnem čekám v zatuchlém žaláři na Sillin hlas. Čím déle tu však jsem, tím je mi jasnější jaký pravděpodobný verdikt Silla vznese. 

Hodiny se vlekly jako tkadleččina nit. Vojáci přicházeli a odcházeli s poloprázdnými tácy s jídlem. Nikdo na mne však nikdy nepromluvil. Už to byl skoro měsíc co jsem tam byl zavřený, když k mé cele přistoupila osoba zahalena dlouhým pláštěm. Zpod kápi ji pouze prosvěcovali drobné jiskřičky z očí. 

"Vítej má paní, co tě sem přivádí?" otázal jsem se a na oplátku zaslechl letmé zalapání po dechu."

"Jak jsi mne poznal?"

"Tvé jasné oči jsou zcela nenahraditelné Sillo."

"Je pravda to co o tobě praví Kaji? Dal jsi jí své slovo, že Tridorovi neublížíš? A nelži mi. Soud čeká jen na mé slovo a podle toho se uvidí, zda-li budeš žít, nebo zda padne tvá hlava. A ani Eyos ti nedokáže pomoci."

"Kaji pro mne byla vždy jako mladší sestra. Staral jsem se o ni jak nejlépe jsem mohl a ano,dal jsem jí své slovo. i když to pro mě bylo dosti těžké, dal jsem jí své slovo, že Tridora nechám žít. Bylo mi už tehdy jasné, že mi nikdy nedovolí odejít, takže to nemělo až takový význam. A i když nemělo význam, nikdy jsem to slovo neporušil! Tridora jsem nenáviděl, už několikrát jsem měl opravdu obrovskou chuť jej zabít, ale nikdy jsem to neudělal! Kvůli Kaji!"

"Miluješ ji?"otázala se. Mám ji velmi rád, ale takové city k ní opravdu necítím. Její otázka však vyzněla smutně. "Proč?" ptám se sám sebe, než ji odpovím.

"Ne.." odpovím stroze na její otázku a vyčkávám na její odpověď. 

"Zítra se uvidíme u soudu..." řekla aniž by se na mě podívala. Otočila se na patách a jako plát na obloze se mi vytratila z dohledu. 

Silla

Nevěřila jsem tomu, že by ji nemiloval. Tak ji chrání a obhajuje. Není možné aby k ní nic necítil. Čím se tu ale zaobírám?! Mám se předci rozhodnout, zda jej pustím nebo dám popravit! křičím na sebe ve vlastní hlavě a vtom se mi kolem nohou a ruky ovinou ocásky a malé tlapky. Este, Leiko a Foresta. Este a Leiko za tu dobu co jsem strávila s Tridorem hodně vyrostli. Jen Foresta byla stále taková menší. Foresta se mi s větší námahou vyškrábala na rameno a poté se mile otřela svou drsnou šupinatou tlamičkou o můj krk. 

"Kde jste nechali Tygru?"

"Šla se najíst" překvapila mne větou Foresta. S Leiko i Este jsem schopná hovořit pouze myšlenkami, ale Foresta mluví. Dráčata mne následovala do mojí komnaty, strávili jsme tam celý den. Po dlouhé době jsem se jim opět věnovala naplno. Zvon na nádvoří odbíjel pozdní večerní hodiny, když mi hlava neposedně klesala stále níž níž k loži. Dráčata mne hřála svými tělíčky a já zanedlouho usnula. Probudila jsem se až dalšího rána. 

Tygra byla stočená u mých nohou a poklidně odpočívala. Opatrně jsem se vyvlekla z obložení mých zvířecích přátel. Přehodila jsem přes sebe rudé zlatě zdobené roucho a odebrala se do velkého sálu za radou. S kterou jsme měli projednat Nickův rozsudek. 

Usedla jsem do křesla v čele rady a vyčkávala na Nickův příchod. Chodbami hradu se rozléhali písně, písně nářku i veselí. (zde se hodí pustit si tu písničku z médií ;) )

Nick se pomalým krokem vlekl doprostřed místnosti, za paže jej drželi dva strážní. Nick odmítal jíst a jeho tělo vypadalo strašlivě zesláble. Kdyby tam zůstal ještě chvíli, určitě by zahynul. Vojáci jej uložili doprostřed místnosti. Zády k porotě, čelem ke mě. Bylo mi nepříjemné dívat se na jeho zubožené tělo. Jeho oči se střetli s mými. Mé tak jasné za Tridorovou pomstou, jeho pohasínající za svou pravdou. 

Soudci opakovali svá vyřčená slova a opět byla řada na mne, abych vyřkla svůj rozsudek. Můj zrak spočinul na obraze posledního panovníka, Tridora. Vzpomněla jsem si na vše co jsme společně prožili. Můj pohled poté padl na zničeného a vyčerpaného Nicka.

"Stahuji své obvinění! Odveďte jej do mých komnat a postarejte se o to aby byl pořádně ošacen a bylo mu podáno to nejlepší jídlo!" rozkázala jsem sloužícím, jenž postávali u zavřených dveří. 

Při odchodu jsem si všimla vcelku podrážděných očí některých ze zasedajících soudu. Nick tu asi není všemi vítaný. 

---------------------------------

Nom .. nemám k tomu víc co říct .. Takže si užijte čtení a já se s vámi prozatím loučím. 

Mia ¤.¤