Infinity

2.

O sedm let později...

"Trysky?"
"V pořádku."
"Podpora života?"
"V pořádku."
"Navigační systém?" 
"V pořádku."
Posádka byla zjevně rozčarovaná. Nikdo nemá rád rutinní předletové kontroly, ale udělat se zkrátka musí.
"Nemůžeme to jednou prostě přeskočit?" zamumlal jeden astronaut zatímco pokračoval ten nenáviděný dialog.
"Abyss 1, tady Houston. Spouštíme startovací sekvenci. Start za dvě minuty."
"Konečně," vydechli všichni tři piloti zároveň.
"Houstone, umíte říct i něco jiného než co by zvládl primitivní robot naprogramovaný předškolákem?" zeptal se Stephen Rooney, kterého už ten jednotvárný 'rozhovor' začínal opravdu iritovat. Zčásti proto, že už ho slyšel snad podesáté v životě.
"Ne. A nechte si ty kecy na Europu pane Rooney." Stephen se ušklíbl, ale vysloužil si pobavené pohledy zbylých dvou pilotů. 
"Obdivuji Houstone, jak dokážete okamžitě popřít to, co jste řekli v předchozí větě." 
"To snad víte, že tu máme lidi co za obdiv stojí. Start za devadesát sekund." 
Všichni v kabině už se neskrývaně usmívali při představě, jak přímý přenos té konverzace právě koluje po světě (a po Měsíci a Marsu). Rooney se otočil na další astronauty vzadu v lodi.
"U vás vše v pořádku? Nikdo ještě nechce do postýlky k mamince?" Mírně vyděšené výrazy v obličejích nahradily grimasy smíchu. Rooneyho měli všichni rádi a navíc byli vděční za jakoukoli, třebas i chabou záminku k tomu, aby mysleli na něco jiného než na nadcházející misi, ze které, přestože by to nikdo z nich nikdy nepřiznal, měli všichni tak trochu strach. 
"Jo, my jsme v pohodě," odpověděl jeden z nich. "Doufám, že jste tam vepředu Houston neurazili až moc a že nás teď nepošlou nahoru s jednosměrnou letenkou do Slunce." Přes loď se převalila další vlna smíchu.
"Abyss 1, uklidněte se prosím. Start za 60 vteřin."
Chechtot postupně odezněl a opět ho nahradilo nervózní vzrušení. Přece jenom budou první lidé na Europě a něco takového, jako je let do vesmíru, nezažijí každý den. Piloti v kabině na sebe mlčky kývli a opět se zadívali nahoru. 
"Deset, devět , osm..." Loď se otřásla jak se rozhořel motor. 
"...čtyři, tři, dva, jedna..." Přetížení zamáčklo všechny pasažéry lodi Abyss 1 do měkce polstrovaných sedadel a mohutné řvoucí trysky je vynášely výš a výš až nebeská modrá přešla v kosmickou čerň. Všichni byli uchváceni výhledem na svou rodnou planetu pod sebou (rodnou planetu všech kromě hlavního pilota Edwarda Stanleyho, který byl jedním z prvních rodilých marťanů).
"Abyss 1, tady Houston. Tlak stabilní, za pár vteřin oddělujeme první stupeň. Až opustíte gravitační pole Země, uložte se do hibernačních kójí. Do té doby prosím zůstaňte na svých sedadlech."
Jako by to všichni už neslyšeli tak tisíckrát, pomyslel si Stephen, ale nakonec žádnou uštěpačnou poznámku na adresu otravného a zdlouhavého výcviku nepronesl.

....................

Theodor sledoval velkou obrazovku na které právě stoupala ohromná raketa. Doufal, že se mu jednou podaří letět také, ale dvanáctiletého kluka by do vesmíru prostě nepustili. Ale počká si. Snad to někdy vyjde.
Odběhl do svého skrovně ale moderně zařízeného pokoje laděného do oranžova, kde měl na stole změť několika drátů, počítačový čip a pár kusů kovu a gumy. Snažil se z toho všeho sestavit malého robůtka, původně jen kvůli školní soutěži (na kterou se nakonec vykašlal), ale záhy se pro něho z robotiky stal velký koníček. Ne že by se mu tedy moc dařilo, jeho největší úspěch byl, když se robot úspěšně vyhnul stěně (načež narazil do nohy stolu), ale bavilo ho řešit problémy, ve škole touto svojí zálibou byl přímo proslulý. Starší studenti mu běžně dávali svoje úkoly (do té doby, než to zjistili profesoři a nezatrhli jim to), postupoval tedy daleko rychleji než ostatní v jeho ročníku.

Vzal si svůj malinký kahan a začal nahřívat kus kovu zatímco ho kleštěmi ohýbal. Potřeboval kryt na počítač robota, aby se křehký čip nezničil při prvním nešikovném nárazu. K precizní práci moderní techniky měl sice hodně daleko, ale přesto nakonec po dobré hodině a půl zvládl vyrobit víceméně pasující díl. Vyvrtal v něm dvě malé dírky, do nich našrouboval pant a zasadil ho do druhého pantu na robotovi. Vzniklá dvířka několikrát zkusmo otevřel a zavřel, pak je obrousil a nalakoval. Zaklapl je a odběhl zpátky do malého obýváku pro něco k jídlu. Nakonec se s krabicí čokoládových sušenek rozplácl na křeslo u televize. Obrazovku vyplnila obrovská modrozelená koule, která se velmi zvolna vzdalovala. V pozadí nějaký muž popisoval detaily mise, ale chlapec se soustředil jen na nádheru pomalinku se otáčející Sluncem osvětlené planety, na které se líně převalovala mračna.
Na Zemi ještě nikdy nebyl, ale vždy se na ni chtěl podívat. Nedokázal si představit, že by někdy mohl jen tak v triku a šortkách jít mimo ohromnou kupoli chránící obyvatele Marsu před tamními ne tak docela přívětivými podmínkami. Tady prostě nemůžete jít jen tak na procházku ven, musíte být alespoň patnáct let staří a mít pro výstupy z kolonie splněné zkoušky, k tomu na sobě mít objemný skafandr, ve kterém nemůžete přežít víc jak tři, maximálně čtyři hodiny venku. Navíc za to ta jednotvárná červenohnědá krajina ani moc nestojí. Země je jiná. Rád se díval na dokumenty o přírodě, moc se mu líbila zvířata i když mu přišla bizarní. V životě neviděl žádného živočicha kromě člověka, pár druhů opylovačů v malém lese pod kupolí (který fungoval jako podpůrná továrna na kyslík a filtr oxidu uhličitého a také jako zdroj jedlých plodů), několika laboratorních myšek a žížal v půdě. Mít v marsovské kolonii cokoliv většího než myš by bylo zbytečné, nepraktické, nebo dokonce nebezpečné. 

Na Marsu (a Měsíci) navíc musíte pořád tahat závaží, člověk žijící v nízké gravitaci nepotřebuje tak silné svaly a kosti k pohybu, tyto části těla by se tedy postupně zeslabovaly a zabránily vám i vašim potomkům v návštěvě planet s vyšší přitažlivostí. Tím pádem je nepoužívání těžkých, ale měkkých a pohodlných pásů přes oblečení obecně bráno jako projev sobeckosti. Mimo nošení závaží navíc většina obyvatel Marsu jednou nebo dvakrát týdně navštíví malou centrifugu pro trénink srdce.

Theo se převlékl do pyžama a vylezl do své kóje na spaní. Byl to jen hluboký měkce vystlaný výklenek ve zdi a prosklenou zadní stěnou, ale neuvěřitelně pohodlný. Přehodil přes sebe oranžovou deku a zahleděl se na marsovskou krajinu tím velkým oknem uvnitř jeho 'postele'. Pomalu zapadalo Slunce, zalévalo prašný nerovný terén zlatavou září a vrhalo dlouhé temné stíny. Když se poslední srpek slunečního kotouče ponořil pod obzor, ohromné pole solárních panelů pár desítek metrů od ohromné stanice kolonie se automaticky potáhlo plachtou na noc. Panely se pak méně zanášely prachem a nebylo nutné je čistit tak často. Nahnědlá obloha nad nimi rychle potemněla a objevily se první hvězdy a malinký, trochu zdeformovaný srpek Phobosu. Přišla noc.

.....................

Díky všem, co dočetli až sem, omlouvám se za takové nudnější kapitoly, prostě začátek příběhu. Vždyť to znáte :). Zároveň bych chtěla poprosit, pokud uvidíte jakoukoli logickou mezeru, chybu, překlep, špatný údaj nebo nějaký absolutní nesmysl, napište mi to. Opravdu se hodně snažím a oproti Inside (skoro se mi teď chce tu patlaninu smazat :,D ) si dávám hodně záležet. Chci aby tohle prostě bylo dokonalý (nebude, ale to je jedno 3:D ).