Všichni jsou stejní

1.

Moje hlava... kde to jsem?... co se stalo?.... kolik je vlastně hodin?... tak jo musim se uklidnit. Poslední co si pamatuju je moje oslava narozenin. Evidentně už zkončila. Tak fajn, ležím... na posteli. To je OK. Ale není to můj pokoj! To už není OK!!!
A... co to...??? Vedle mě někdo leží. Nějaký kluk! ...Panebože!!!

O týden dřív:
7:30 - sakra zaspala jsem!!! A zrovna dneska. Máme jít na ten výlet do musea nebo kam... snad na mě počkají, řeknu mamce ať mě odveze.
Rychle jsem na sebe hodila, co jsem našla ve skříni a letěla do koupelny
Jak vypadám?... no.. tak jako vždycky nic moc.. prostě blondýna. Ufff
Vydechla jsem a rozeběhla se k autu. Mamka už na mě čekala. Když jsem dojela ke škole a vystoupila z auta, nikdo nestál před hlavním vchodem. Je 7:56 a v 8:00 měl být sraz. Snad nevyšli dřív... utíkala jsem do školy s nadějí, že jsme měli sraz ve třídě. Vletím tam, jako vítr.. ticho. Všichni sedí v lavicích a hledí na mě jak na blba. Že bych si spletla den? To je nesmysl... měli jsme tam jet přece dne... "Bello, proč ses nepřevlíkla před vyučováním? A proč jdeš pozdě?", zeptala se mě matikářka. Nebyla jsem schopná slova... vůbec jsem nechápala co se děje. Všichni na mě zírali... všichni... i ON! Díval se na mě jakoby... "Tak řekneš mi k tomu něco Bello nebo tu po zbytek hodiny budeš stát?" Celá třída vybuchla smíchy... jak trapné. Proč zrovna já? "Moc se omlouvám už se jdu převlíknout." Šla jsem do skříňky a v hlavě si to celé promítala ještě jednou.
Když jsem se vrátila, šla jsem si hledat nějaké volné místo, kam bych si sedla. Moje nejlepší kamarádka Laura už sedí s Tomem, Madison sedí se Chloe - jak nečekané... už není nikdo s kým bych si sedla, kromě dvou lidí: Cat a JEHO (Sebastiana). Mám si k němu sednout? Co když mi bude něco říkat... vím totiž, že před ním nejsem schopná vyslovit plynulou větu. Rozhodla jsem se, že si sednu s Cat, ještě jsem se na něj podívala a ON se podíval na mě. Mrkl na mě jedním okem. Asi jsem celá zrudla protože se začal smát. Udělal na mě gesto ať jdu za ním. Podívala jsem se ještě na Cat, ale té to bylo asi jedno. Znova mě začal pobízet ať si sednu k němu. "Sebastiane, nech si to na přestávku prosím." ozvala se netrpělivě učitelka. Další výbuch smíchu. To už snad nemůže být horší... Už jsem to nechtěla zdržovat, tak jsem si k němu prostě sedla. On jako vždy dělal v hodině blbosti a já jsem se ho snažila nevnímat, jen jsem se občas zasmála nějakému jeho vtipu. Po hodině jsem zašla za Laurou s tím, ať mi vysvětlí, proč se nejelo na ten výlet. "Plecka (přezdívka naší třídní) onemocněla a tak se to odkládá." Hm super.. díky Plecko, kvůli tobě se mi stal trapas století...