Sherlock And Kate Hadler: How The Becobe A Psychovath

#2 První sezení

Pohled Kate:

O pět let dříve:

Prudce se otočím ke svému mobilu. Chvilku na něj jen tak koukám. Po chvíli pro něj natáhnu svojí roztřesenou ruku a kliknu na zelené tlačítko.

,,U telefonu doktorka Kathrine Hadler, kdo volá?"

,,Dobrý den, tak vám ho vezeme... Bude u vás přibližně za patnáct minut."

Muž z protějšího konce mobilu ukončil hovor. Byla jsem si jistá, že v tento moment musím být bledá jako stěna. Položila jsem telefon na stůl a zapadla do křesla. Nemůžu tomu uvěřit.
Za několik minut mi sem přivezou toho největšího psychopata co existuje... Skvělý...Fakt skvělý.
Nevyvaruji se hlasitému povzdechnutí. Můj pohled padnul na fotografii mého bývalého snoubence, Dereka Retna. Musela jsem se pousmát.

,,Ach Dereku, ani nevíš jak se mi po tobě stýská."

Celou moji mysl pohltily vzpomínky na něj. Musela jsem trochu ztratit pojem o čase, poněvadž na dveře mojí kanceláře někdo zaklepal. Škubla jsem s sebou a vstala z křesla. Srovnala jsem si zdravotnický plášť a nahlas řekla: ,,Dále!"
Do místnosti vstoupili dva muži. Podle uniformy zajisté policisté.

,,Už je tady slečno."

Řekli oba dva najednou. Při těchto slovech mi ztuhla krev v žilách.

,,A-ano a k-kde přesně?"

Za koktám.

,,V místnosti C2 slečno. Až budete připravena můžete jít za ním. Čeká pouze na vás."

Řekl jeden z nich s úšklebkem ve tváři. Oba vyšli z mé pracovny a šli čekat před dveře místnosti C2.
Podívala jsem se do zrcátka. Své blonďaté vlasy jsem si dala na jednu stranu a své černé brýle srovnala, aby byli přesně ve stejné rovině.
Znova jsem se nadechla a dlouze oddychla.

,,Jdu na to."

Snažila jsem se psychicky podpořit. Moc mi to ale nevyšlo. K místnosti C2, jsem se byla schopna dostat až za několik minut z toho, jak mě nervozita užírala. Před dveřmi jsem se zastavila. Jeden z policistů mi dal ruku na rameno.

,, Nebojte se. Když se bude cokoli dít tak hned přiběhneme."

Při kývla jsem.

Ten druhý otevřel dveře a já vešla do místnosti. Moji pozornost zaměstnal muž, sedící na židli. Byl vysoký, měl černé kudrnaté vlasy. Byl v oranžové vězeňské uniformě, ve které vypadal jako blázen... Kterým samozřejmě byl.
Polkla jsem na prázdno. Posadila jsem se naproti němu.

,,Dobrý den. Jsem do-"

,,Jste doktorka Kate Hadlerová. Je vám dvacet dva let, máte psa, nejspíše mopse. Máte problémy ve vztahu, to naznačuje váš prsten který je minimálně dva roky starý. Nemyje te ho a to naznačuje, že mezi vámi a vaším partnerem jsou velmi, velmi napjaté vztahy."

Absolutně jsem nepobrala co na mě ten muž vychrlil. Jediné čeho jsem byla schopná bylo na něj jen nevěřícně zírat.

,,Vynechal jsem snad něco?"

Otázal se. Byl naprosto soustředění. Byl bledý, ale jeho modré oči zářili jako dva plamínky.

Tak tohle je druhá kapitola, jestliže se vám bude zdát dlouhá, tak to se moc omlouvám.