Všichni jsou stejní

5.

Moje hlava... kde to jsem?... co se stalo?.... kolik je vlastně hodin?... tak jo musim se uklidnit. Poslední co si pamatuju je moje oslava narozenin. Evidentně už zkončila. Tak fajn, ležím... na posteli. To je OK. Ale není to můj pokoj! To už není OK!!!
A... co to...??? Vedle mě někdo leží. Nějaký kluk! ...Panebože!!! Toje Sebastian! Že to není pravda... prosím, je to jenom dost divoký sen. Celé se mi to jenom zdá.
Zkusila jsem se štípnout - nic. Tak ještě jednou -zase nic. Pořád ležím v posteli s klukem v úplně cizím domě.
Doufala jsem, že o TO přijdu později než v patnácti a hlavně jsem doufala, že si TO budu pamatovat... asi ne no...
Ale co teď? Vůbec nevím kde jsem! Možná bych měla vzbudit Sebastiana. "Haló? Vztávej, Sebíku vztávej!" Nereaguje, asi je nalitý, to jsem koneckonců já taky... a kde jsou ostatní? Vůbec nevím co mám dělat. Zkusila jsem se posadit. Au, moje hlava... Kdo to tady leží? Někdo tu leží na zemi! To je Harry. Ježiši doufám, že jsem s nimi nedala trojku... snad ne. Třeba se mi povede vzbudit aspoň jeho. "Harry, slyšíš mě?" Vypadá, že je na tom líp než Sebastian. "Harry, vztávej!". "Co se děje? !", posadil se prudce Harry. Vysvětlila jsem mu celou situaci, ale on vypadal, že tohle místo dobře zná. "My jsme u Sebastiana v pokoji.", řekl najednou. "Cože?", zeptala jsem, jako bych neslyšela, co říkal. "Musíme najít ostatní...", napadlo Harryho. "Sebastian leží vedle mě.", odpověděla jsem suše. Harry si nemohl odpustit: "A jaké to bylo?". Nechtělo se mi to s ním rozebírat, ale je vidět, že si taky nic nepamatuje. Ignorovala jsem tedy jeho otázku a navrhla jsem, že se podíváme do dalších místností, jestli tam není Laura s Tomem. Když jsem odkryla peřinu, zjistila jsem, že mám na sobě triko a kalhotky... "Ehm Harry? Podal bys mi prosim ty kalhoty, co leží támhle na komodě?" Se širokým úsměvem mi je podal.

Vyšli jsme ze Sebastianova pokoje a před námi se objevila docela dlouhá chodba. Po stranách byly všude dveře. "Tak kde začneme?", zeptal se Harry. "Já myslela, že to tu znáš."
"Jo znám no..."
"Bože, tak jdeme třeba sem.", a ukázala jsem na nejbližší dveře vpravo.
Otevřeli jsme je a ocitli jsme se v prostorné koupelně se záchodem. Nikde nikdo, všude byly jen poházené flašky rumu. "Tohle jsme přece nemohli vypít sami.", nechtělo se mi tomu věřit. "No já bych toho schopný byl.", opáčil Harry. Radši jsme dveře zavřeli a šli jsme hledat dál.
Další místnost vypadala, jako pokoj od nějaké holky. Vím, že má Sebastian sestru, takže to bude asi její pokoj. V rohu místnosti byla postel, ale nebyla úplně u zdi a přesně mezi postelí a zdí se ozval nějaký zvuk. Znělo to jako chrápání, které po chvilce utichlo. Nahnuli jsme se přes postel a tam na zemi ležela Laura. Vypadal docela bídně, když jsme se ji snažili probudit, nic to s ní nedělalo. Tak jsme ji aspoň položili na postel a šli hledat Toma.
Prošli jsme všechny místnosti, ale Tom nikde. Rozhodli jsme se, že já se postarám o Sebíka a Lauru a Harry se půjde podívat ven po Tomovi.