Rebel 1

24) Rozhodnutí

Probudil mě šílený bolehlav a myšlenka, že se stalo něco hodně špatného. S přicházející kocovinou mě začínala tížit nelibá tušení, když mi pomalu docházely některé souvislosti...

Vzápětí se probudil i Andy. Seděla jsem na kraji postele a odmítala se na něj otočit. Ne protože bych se cítila trapně, ale protože jsem se cítila využitá. Měla jsem vztek.

„Em?" Oslovil mě.

„Celou dobu ti šlo jenom o to jedno, že jo?" Spustila jsem rozklepaným hlasem a najednou, když jsem to vyslovila nahlas, a ještě víc si to uvědomila, jsem měla na krajíčku slzy a nedařilo se mi je zapudit. Nechápala jsem sama sebe. Celou tu dobu jsem se s ním jenom hádala, nenáviděla ho, jeho přítomnost mě jenom otravovala a teď kvůli němu budu brečet? Co se to se mnou stalo, do hajzlu?!

„Cože?"

„Byla to nějaká sázka nebo něco? Dostat mě do postele? A aby to nevypadalo tak blbě, zakrejt to příměřím, který skončí, jakmile se se mnou vyspíš?" Začínala jsem bejt hysterická. Věděla jsem, že bych se měla uklidnit, tohle rozpoložení mi zatemňovalo mozek, ale nešlo mi to. Narůstala ve mně panika, že jsem se nechala takhle využít. Že jsem mu na to skočila.

„Co to sakra meleš?" Andy si sedl vedle mě a nechápavě se na mě díval.

„Ještě říkej, že to neni pravda..." Zasyčela jsem a odvrátila od něj hlavu.

„To teda říkat budu. Protože tak to neni. Jsi paranoidní, něco takovýho by mě ani nenapadlo...Nechápu, jak si na to přišla."

„Ale no tak. Tak jako včera jsme se k sobě nikdy nechovali. Byli jsme opilý a tys toho jenom využil. Říkal si ty věci, abys mě obměkčil."

„Já to ale myslel vážně. Moc dobře vim, co jsem říkal a co jsem chtěl říkat."

„Nekecej. V opilosti většina lidí mele sračky." Vyštěkla jsem a následně se potichu rozbrečela. Snažila jsem se to rychle nějak zamaskovat, a tak jsem se zvedla a začala rázovat po pokoji sem a tam.

„Sakra uklidni se! Vůbec nechápu, kdes tyhle píčoviny vzala!" Rozohnil se a taky vstal. Snažil se mi pohlédnout do obličeje, ale nedovolila jsem mu to.

„Kde jsem to vzala?! Vždyť se celou dobu chováš jako arogantní krypl a najednou by ses zrovna kvůli mně měnil?! To je kravina! Nejsem úplně blbá, víš! Byla to stejně jenom hra, tak co se ještě obtěžuješ!"

Vlastně jsem na něj nechtěla takhle řvát, ale vztek mi zatemnil rozum, vůbec jsem to nezvládala, ani jsem nevěděla, co dělám. Měla jsem strach, co bude dál. Hysterie mě ovládala, protože jsem prostě nechtěla, aby odešel, i když bylo jasné, že se to stane. Nikdy jsem nezažila tak hrozný pocit. Nevěděla jsem, co s ním dělat, jak ho vybít, a tak se projevoval takhle. Nejsem hysterka, ale tohle nešlo ovládnout...

„Řeknu to znova. Všechno, co jsem v noci říkal, jsem myslel vážně. Po tom, co jsem prohlásil, že nechci, aby naše příměří skončilo, jsem to ani neplánoval ukončit. A doufal jsem, že ty taky ne, když jsi zareagovala, jak jsi zareagovala." Konečně se mu podařilo zastoupit mi cestu a pořádně si mě prohlédnout. Když viděl, že brečím, zarazil se.

„Nechtěl jsem, aby sis myslela to, co si myslíš. Vůbec mě nenapadlo, že to takhle vezmeš." Zamumlal a zamračil se. Natáhl ke mně ruku a setřel mi slzu tekoucí právě po tváři. Dřív bych ho odstrčila a rozkřikla se, že se zbláznil, ale teď jsem si ten dotyk užívala. Naskakovala mi z něj příjemná husí kůže.

„Takže ty nechceš odejít?" Nadzvedla jsem obočí. Trošku jsem se sebrala, ale pořád jsem byla zmatená. Z toho, co se stalo, z toho, co říkal, a především ze svých vlastních pocitů. Z toho, jak na něj teď reagovalo mé tělo...Jak mi bušilo srdce v jeho blízkosti...Nelíbilo se mi to...Ale přesto to bylo více než příjemné.