Louis Tomlinson. Tak se jmenuje kluk, který mi ukradl srdce, ale pořád to neví. Ani nechci, aby to věděl. Jsme velmi dobří kamarádi, ale když přijde na veřejnost, chová se, jakoby mě neznal. Tohle kamarádi nedělají. Byl jsem rozhodnut, že to dnes ukončím. Celé mé trápení, jestli mi jednou udělá tu laskavost a řekne svým kamarádům, že se se mnou baví.
„Louis!" zavolal jsem a on se na mě tázavě otočil, „Víš, že se mnou nemáš mluvit na veřejnosti," pokáral mě. „Vím, ale pokud ti přijdu alespoň trošku důležitý, tak přijď k nám. Musím ti něco říct," kouknu na něj smutně a odcházím, slyším jen lehký povzdech a tlukot školníkova kladiva. Odcházím pryč ze školy, měli jsme jen 7 hodin, což je na naši třídu nevídané. Většinou jsme ve škole do 9 hodiny, každý den. „Marci, počkej prosím," zavolal známý hlas za mými zády. Otočil jsem se a uviděl Louise, jak s jeho skeatbordem běží ke mně. Chytil mě za ruku a vedl k silnici. „Nastup, půjde to rychleji," zasmál se, „Loui? Neumím na tom, říkal jsem ti to minule," posmutněl jsem, myslel jsem, že zapomněl. „Já to vím, pojedeme spolu, pomalu. Chytím tě kolem pasu, Marci. Bude to v pořádku, jen mi musíš věřit," zakoukal se na mě jeho modro-šedýma očičkama. Povzdychl jsem si. Na to abych odmítl, se cítím jako padavka. Vždy jsem rád, když se ho mohu dotýkat, jakkoli.
Postavil mě na ten ďáblův stroj a stoupl si za mě. Chytil mě kolem pasu a objal. „Bude to dobrý, Marci," zasmál se, „Netřep se, jako osika," stiskl mě pevněji. Chtěl jsem jej políbit, ale na moji smůlu se zrovna odtáhl a mně nezbylo nic jiného než čekat. Dojeli jsme ke mně domů a usadili se na gauči. „Tak co potřebuješ, Marci?" usmál se na mě Loui. „Já no, víš," zakoktal jsem se „Ehm, chtěl jsem říct,". „Notak Marci, už to vyklop, leze to z tebe jak z Growse,"Nad tímto propojením jsem se musel zasmát, pan učitel Grows je totiž náš angličtinář a jednu látku s ním máme na měsíc. „Nechci, abys ze mě dělal páté kolo u vozu. Když jsme sami, tváříš se jako můj kámoš, ale hned jak vylezeme z našeho malého světa, dostanu ránu pěstí od jednoho z tvých přátel a ty s tím nic neděláš. Tohle pro mě kamarádství není, Loui. Nechci být tvůj rozmazlený boxovací pytel, který dáš svým kámošům, jako dárek k vánocům," rozplakal jsem se „Ale, Marci,". „Žádné ale. Prostě na mě už nemluv, nedýchej na mě, ani se na mě nekoukej. Mám tě rád, Loui. Nevíš, jak moc tě mám rád, ale tohle trpět nemůžu. Vyber si buď já, nebo nic," sklopil jsem pohled, zvedl se z pohovky a utíkal do svého pokoje. Skočil jsem do postele a naplno začal brečet. „Bude to tak lepší," řekl jsem si sám pro sebe „Snad," dodal jsem si. Naposledy jsem se zaposlouchal do ruchu mého domu a uslyšel třísknutí dveří. Louis odešel, konečně. Sedl jsem si na turka a vzal do ruk můj mobil. Hned jsem věděl, komu volat. Harrymu, můj úžasný starší bráška, který mně se vším pomáhá, moc si ho vážím. „Ano?" slyším z telefonu uchechtnutí. „Ha-Harry. Prosím přijeď," plakal jsem mu do telefonu. „Marci, bráško. Neplakej, hned jsem u tebe," poslal mi telefonní pusu a zavěsil. Chvíli jsem s brekem čekal, až ho uvidím stát v mých dveřích. „Marcelku," zakřičel potichu Harry a rozutekl se ke mně. Chytil mě za boky a vytáhl si mě do náruče. „Copak se stalo?" hladil mě po zádech, „To-to Loui. Už jsem mu řekl, aby si vybral mezi mnou, nebo jeho kamarády. Jsem si jistý, že mě si nevybere Hazz," plakal jsem mu na rameni, celou jeho bílou košili měl od slz, od těch ze smutku, tvořících se znamení neopětované lásky. „Vše bude v pořádku Marci, Louis není blbý. Vybere si tebe, to ti slibuji," řekl a políbil mě na lícní kost.
"Marci, už neplač prosím," posmutněl Hazz.
"Nejde to, miluji ho," nepřestával jsem popotahovat.
"Lehni si do postele, musíš se vyspat," pohladil mě po tváři a pomohl mi lehnout si. "Zítra je také den, jako každý jiný," začal mě lechtat. Ví, že mě to dokáže rozesmát. "Prosím ne, už ne," zasmál jsem se hlasitě.
